Je zajímavé sledovat, kolik čtenářů přivábil článek o prasečí chřipce (ikdyž ve skutečnosti byl zcela o něčem jiném) a kolik o povolání:-)))
Vlastně se však nedivím, jakmile se nás začíná něco týkat velmi zblízka, zdá se nejlepším řešením "udělat krok stranou" a zabývat se jinými problémy, nejlépe těmi, které se týkají druhých...
Každopádně každému, kdo poctivě pokračuje na cestě s Bohem a vydává se jeho Duchu, aby ho vedl, držím palce i srdíčko a přidávám už předposlední část úryvků z knihy Philippa Madreho - Boží volání: rozlišování povolání.
Falešné otázky
Hledání našeho povolání nás často zneklidňuje, dokud nepřijde osvícení. V tomto neklidu nám na mysl a do srdce přichází mnoho otázek. Zdají se nám důležité, i když ve skutečnosti nejsou ani zásadní ani přednostní, alespoň ne v kontextu našeho hledání. Parazitují na nás a spíše nás oslabují, než aby nás přibližovaly vytouženému světlu. Mohou být dokonce na překážku vnímání toho, co nám chce Duch o našem povolání zjevit.
Jedním z klasických příkladů je otázka po životním stavu. Jedná se o téma, které vyvolává mnoho obav a vyžaduje mnoho energie: řeholní či manželský stav? Sňatek nebo řehole? To je typická otázka, kdy „pro stromy nevidíme les“. Soustředíme na ni své obavy a myslíme si, že by nám na ni Bůh měl jasně odpovědět. Ale Bůh třeba vůbec nechce ukazovat povolání skrze tuto otázku!
Ocitáme se v nebezpečí, že čekáme na vlak na špatném nástupišti. Náš vlak přijede na vedlejší kolej a ujede nám.
S odvahou se tedy osvoboďme od těchto falešných otázek, aby naše srdce i rozum byly svobodné. Zbavme se obrazů, které nás zatěžují, a naslouchejme Duchu svatému.
Stejně tak se vyvarujme předčasnému vyškrtávání některých věcí. Očekáváme od Pána, že k nám bude mluvit, ale předem vylučujeme některé oblasti, které nám nahánějí strach a u nichž nechceme znát Boží názor (vědomě či nikoli). „Pane, budu tě následovat, kam budeš chtít, ale tam a tam ne.“ Naše vnitřní připravenost musí být úplná, abychom uslyšeli a poznali, co od nás Bůh očekává.
Střet přání a událostí
Pro rozpoznání povolání platí jedno zlaté pravidlo: povolání vždycky tkví v souladu některých nadpřirozených přání, která v nás přetrvávají, a událostí, které jsme prožili nebo prožíváme.
Jedno bez druhého neexistuje! Doplňují se a Boží moudrost je uvádí v soulad směrem k našemu povolání.
Mohu toužit stát se knězem. Tato vnitřní touha mne celkem bez přestání zaměstnává, i když dříve kolísala. Ale zažil jsem nějaké závažné události, jako třeba rozhodující setkání s jinými knězi, zvláštní shody náhod, kvůli nimž jsem citlivější ke kněžskému úřadu, rady objektivních osob apod.? Pokud ne, musím být opatrný!
Určité události mne vedly ke konkrétní profesionální aktivitě, a nyní se ptám, zda je tato aktivita mým povoláním. Vím, že jsem jí schopen, ale opravdu si ji vnitřně přeji? Pokud ano, pokud ji v modlitbě pokojně přijímám, bez trýzně a bez zamlčování, naopak s elánem autenticky inspirované touhy, pak mohu říct své ano, pak je nepochybně součástí mého povolání.
Psychoafektivní rovnováha
Povolání, jak jsme viděli, ani nezávisí ani není omezováno vnitřními zraněními nebo zvláštními problémy, které nás trápí. Mnozí se domnívají, že je dobré nejprve projít nějakou terapií, než začnou hledat povolání. To je chyba. Bůh nečeká, až budeme uzdraveni z toho či onoho problému, aby nám ukázal své povolání. Někdy je dokonce vlastní odpověď na povolání terapií osobních problémů.
Tento princip však nevylučuje opatrnost. Zdravý rozum umožní odhadnout současnou situaci v její křehkosti a ohodnotit, zda je dobré či nikoli vykročit směrem k povolání. Tentýž zdravý rozum prozkoumá, zda nechybí kompatibilita mezi zmiňovanou křehkostí a formou pociťovaného povolání. Někdy může úraz či nemoc, problémy v rodině nebo zklamané city či deprese na čas oslabit nebo vyvést z rovnováhy. Tehdy je lepší konkretizaci svého povolání s trpělivostí odložit.
Přínos charismat je relativní (vybírám jen první a poslední odstaveček, protože jsem se s tím u několika přátel setkala)
Charismata mohou být při rozpoznávání povolání užitečná, ale nikdy nejsou ve volbě života jako následování Krista určující. Je třeba jejich přínos relativizovat. Ne z podezřívavosti k tomuto fenoménu jako takovému, ale protože sama o sobě při rozhodování o životní orientaci jsou vždy nedostatečná.
Proroctví či slova poznání, která dostaneme, mohou jen potvrdit již existující vnitřní intuici. Mohou možná někdy předem do věci vnést světlo nebo povolání více upřesnit či trochu popostrčit váhavé, ale nikdy nebudou při jeho rozpoznávání přednostně určující.
Obávat se povolání, nebo jej milovat?
Je zcela normální, rozpoznáme-li své povolání, že se tohoto nového horizontu, který se před námi otevírá jako neznámá země, bojíme. Ale důvěřujme Bohu. Vždy nám dá vše potřebné, abychom milovali to, k čemu nás volá, i když třeba budeme na aklimatizaci potřebovat delší čas. Je proto důležité, abychom věděli, že Bůh s naším svědomím a svobodou nikdy nejedná násilně. Nebudeme jeho volání vnímat jako předmět, který je naší osobnosti a našemu životu cizí a neznámý. I když nás může na počátku překvapit, povolání je určené k tomu, aby nám přinášelo štěstí a svatost. Někteří si své povolání zamilují hned, jiným to tak rychle třeba nepůjde, ale pak někdy přece jen ano. Věrnost přijatému povolání vždycky vyústí v radost. Bůh chce naše štěstí.
Nečekat, až budeme připraveni
Pocit, že jsme na povolání připraveni odpovědět, není častý. Většinou se stále cítíme být připraveni nedostatečně. Tento pocit je normální, ale je třeba se ho zbavit, pokud jej používáme jako záminku ke zbytečnému couvání nebo vyhýbání v okamžiku, kdy je už naše povolání jasné. A navíc pronásleduje nás smutek.
V každém případě nebudeme mít (viděno naším pohledem) nikdy dostatek schopností, abychom se pustili do dobrodružství povolání. Kdyby jejich získání naši odpověď podmiňovalo, byli bychom na špatné cestě.
Kdyby Bůh čekal, až bude člověk pořádně připravený, a teprve pak by jej povolal do svých služeb, nikdy by neměl dělníky na svojí vinici.
Skok do víry
I když jsme o svém povolání přesvědčeni, odpovědět na něj vždycky představuje zkoušku víry. Máme dojem, jako bychom vstupovali na nepevnou půdu. S určitostí ani trochu nevíme, co a jak budeme prožívat. Musíme skočit do neznáma, což je velmi účinná škola důvěry v Boha.
Je to úžasná i krutá zkušenost zároveň, protože tento skok do neznáma (nikoli však do prázdna!) je ukazatelem kvality mého ano, které jsem Bohu dal, a zdá se, že čím více budu tento skok prožívat ve víře, v důvěře a v odevzdání, tím bude mé počáteční ano hlubší a tím bude plodnější můj život s Pánem, jestliže na svém ano budu trvat!
PODNĚTY K OSOBNÍMU ZAMYŠLENÍ
Zamyslete se nade všemi body tohoto příspěvku.
Vztáhněte je na sebe, zejména ty, které se vás týkají nejvíce nebo se vám zdají nejvíce sporné.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.