TÝDEN MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

V tomto týdnu se pokusím přinést vybrané úryvky z knížky Boží volání: rozlišování povolání od Philippa Madre. Tu knížku jsme před pár lety vydaly my (Paulínky), ale už není k dostání (minimálně u nás na skladu není). Než vydáme jiný titul - opět zaměřený na pomoc při rozlišování povolání -, nabízím alespoň pár úryvků z této, ať slouží, co jen ještě může. Když jsem si tu knížku četla už  jako kandidátka (pracovně - kvůli korekturám), litovala jsem, že se ke mně nedostala dříve. Na mé cestě hledání a slepých uliček by mi byla výborným průvodcem.

Nedává jasné odpovědi, ale docela konkrétně se ptá! :-)

Vybírám tedy z první části knihy, z 2. a 3. kapitoly.

Třetí forma odpovědi - otevřenost vůči Bohu

Připustit, že je naše existence závislá na Druhém, na tom, který nám ji dává, který na ni shlíží, stává se společníkem v rozhovoru a třeba i přítelem, znamená otevřít se Bohu. Zde zasahuje víra, protože bez alespoň minimální víry nejsme s to Boží existenci připustit. Tato víra však může být ještě poskvrněná chybnými pojetími Boha, který mě měl stvořit a teď ode mne něco očekává. Vrátíme se k tomu, až budeme mluvit o strachu.
Nyní, na tomto úseku cesty, nám k naší spokojenosti stačí vědět, že Bohu se lze otevřít dvěma způsoby. Ti, kdo hledají své povolání, mají zjevně dost víry. Bez ní, i když se jim zdá křehká nebo vlažná, by si otázku po povolání vůbec nekladli. Takže se musíme postavit do světla víry: Bůh existuje, tak či onak jsme se s tímto Bohem Ježíše Krista setkali. A jeho milost v nás začala alespoň trochu působit, takže dala vyklíčit touze následovat ho, sloužit mu a milovat jej.
Jak se k němu v současné době stavím? Jak ho přijímám? Jak pěstuji svůj vztah k němu v rámci svého povolání?
Zde přicházejí ke slovu dva způsoby, jak se mu otevřít. Ve skutečnosti je ta škála mnohem širší, ale náš postoj se formuje podle jedné z těchto dvou linií:
Buď dám já sám svému životu smysl před Boží tváří. Věřím v něj, vím, že mne volá, a rozhodnu se co nejupřímněji pro to, co se sluší, abych pro něj ve svém životě dělal. Víme, že mnoho křesťanů takto vyřešilo otázku svého povolání: starat se o své iniciativy, dělat vlastní rozhodnutí, ale ve víře, dělat to, co považujeme za dobré pro slávu Boží a službu církvi.
Anebo nechám Boha, aby mne zavolal On sám, což může být překvapivé. Budu připraven přijmout, co ode mne očekává, a ne rozhodovat o tom sám. Budu často potřebovat trpělivost, nechat se jím přetvářet, abych byl schopen duší dobře přijmout jeho záměr se mnou. Někdy se naopak bude zdát, že pospíchá, a ukáže mi své povolání rychle (možná na můj vkus příliš rychle). Rozdíl v těchto dvou přístupech je v bdělé odevzdanosti plné důvěry, která však není pasivní. Charakterizuje moji osobní připravenost, že se ode mne očekává něco neobvyklého. On mi to má ukázat a já mu mám naslouchat.
Je zbytečné dodávat, že tento druhý postoj se Bohu líbí více. Dává mu svobodu mluvit se mnou jako s přítelem, a to v míře, jakou jsem zrovna schopen unést.
Bůh zjevně přijímá jakékoli úsilí, jakoukoli ochotu ve snaze sloužit mu, následovat jej a šířit pravdu evangelia.
Přijímá proto i ty, kteří se snaží svůj život budovat na víře (viz první postoj). Ale pro jeho lásku je příznačné, že se mu líbí, ponecháme-li mu plnou svobodu, aby nám ji vyznal například právě svým povoláním.

Život obývaný Bohem

To, co jsem slyšel od mnoha lidí na cestě za Kristem, mne vede k odvážnému závěru. Zdá se mi, že skutečný smysl života a odhalení mého povolání lze pouze dostat. Možná bude zapotřebí nemálo času, chyb, revolt a nedorozumění, abych byl schopen Hospodinovo světlo přijmout. Ale nikdy se toho nemůžeme zmocnit sami o sobě. Někdy Bůh dovolí, že nějaký ten odraz ke mně dopadne, snažím-li se příliš bezděčně zachytit jeho světlo. Nechá se trochu oblomit mojí neodbytností, a když posoudí moje úsilí, podle okolností mi pošle ten či onen paprsek svého světla.
Ale troufám si opakovat, že toto světlo lze pouze dostat. Podle povolání, které na mně spočívá, i když se mi zdá, že už jsem ze své vlastní iniciativy začal Krista následovat, budu v hloubi duše nespokojený, dokud tento Boží dar, totiž světlo povolání, nepřijmu.
Ano, dokud si budu povolání „vymýšlet" sám, nebo dokud před ním budu utíkat, bude v mém srdci trvat nespokojenost a dojem, že jsem nedošel ani k pravému světlu ani k tomu, pro co jsem skutečně stvořen.
Musím se ve svém životě naučit od Boha dostávat jeho vlastní moudrost, ona jediná bude mým štěstím. To však neznamená, že Boží vůli musím snášet útrpně jako loutka v rukou loutkoherce.
Podstatné je nechat ve svém vědomí vystoupit na povrch to, co už si v rámci této moudrosti v sobě nesu a co je pouze zastíněno nebo zadušeno nejrůznějšími druhy vzpoury, strachu nebo mnohých často protichůdných přání. Především je třeba pochopit, že Bůh u mne doufá v to, o čem já (možná) ještě ani nevím. A pokud v to doufá, už mi dal potřebnou milost a sílu k tomu, abych tomu dostál.

PODNĚTY K OSOBNÍMU ZAMYŠLENÍ

Jakým způsobem v současné době odpovídám na otázky svého života, vezmu-li v úvahu výše popisované rozdělení?
Odpovídal jsem v předchozích obdobích svého života jinak?

***

Chceš-li mi napsat své jméno, abychom na tebe v tomto týdnu konkrétně pamatovaly v modlitbě, napiš (Bohu nic nevnucujem, jen se přimlouváme).

Pokračování zítra.

I pozítří.