"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Boží volání: touhy (IV.)

Listování vynikající knihou "Boží volání: rozlišování povolání" pokračuje, času je však stále méně a méně (to znamená, že v knihkupectví i v redakci a nebo v komunitě je pořád živo - Bohu díky za to) . A tak přijměte to, co mohu dát...
Modlitební sešítek stále čeká na další jména těch, kteří by si přáli být v týdnu modliteb za duchovní povolání doprovázeni modlitbou.

Touhy

Při rozpoznávání povolání nelze zanedbat ani další důležitý fenomén, kterým jsou touhy. Člověk hledající povolání
v sobě nese mnohé touhy a většinou se cítí vyveden z míry tím, že by jim měl vyhovět. Má o ně dbát? Pokud ano, tak o které (protože některé si protiřečí)? Nejsou to paraziti, kteří povolání tak jedině zmatou? Jsou-li tedy hodny zájmu, jak moc s nimi počítat? To byly jen v krátkosti některé vnitřní otázky, které se týkají našich tužeb.

Přirozené a nadpřirozené touhy
Pro zjednodušení věci můžeme z hlediska rozpoznání povolání rozlišit touhy na dva druhy: přirozené a nadpřirozené. Co to znamená?
Přirozená přání vycházejí z člověka, který je, jak jsme řekli, schopen nejlepšího i nejhoršího. Může toužit po penězích, po potravě, po určité situaci, po určité zábavě, po citu, po přátelství, po dobrodružství, po neblahé zkušenosti apod. Ale i ta nejkrásnější přirozená přání nesou vždy stopu touhy po vlastnictví a stopy určitého sobectví. Touha po svatbě, sama o sobě velmi chvályhodná a oprávněná, má v sobě vždycky trochu vlastnické touhy, která naštěstí není jedinou složkou.
Tento egocentrismus obsažený ve všech přirozených touhách nijak neznamená, že by tyto touhy byly špatné, nejedná se totiž o morální posouzení touhy (v tomto smyslu je touha po sňatku velmi dobrá), spíše rozhoduje náš přístup k danému přání. Je-li přání přirozené, míří, třebaže nevědomky, k získání nějakého majetku. Bůh nijak neodsuzuje přirozené touhy. Naopak je využívá k tomu, aby člověku vdechoval život. Nicméně z hlediska rozpoznání povolání chápeme, že příliš přirozené přání, spojené s tou či onou formou povolání, s sebou nese nebezpečí, že nám nastraží nějakou situaci, která nám třeba zabrání zaslechnout skutečné volání Ducha svatého.
Nadpřirozená přání jsou v srdci člověka svědectvím téhož Ducha svatého a pohledu, jakým se Bůh dívá na náš život. Máme jich více, než si myslíme. Hřích (o němž víme nebo ještě nevíme) nás prostě vede k tomu, že spíše přilneme k přáním přirozeným než k těm nadpřirozeným. Tato nadpřirozená přání, která mohou například předcházet křtu, nemusí nutně odporovat přáním přirozeným. Mohou je dokonce (a to je časté) zušlechtit a postupně očistit (kromě jiného od sobectví), mohou je učinit nadpřirozenými. Bůh nás touží naučit milovat a toužit, jak miluje a touží on, totiž nezištně a dobrovolně.
Tehdy pro nás budou nadpřirozené touhy duchovním kvasem a budou posilovat náš vztah s Bohem. Když mi Duch vnukne přání (nadpřirozeným způsobem), je to vždy proto, abych posílil svou lásku a sebedarování Bohu. Nejprve se nám ukazuje skrze dar víry; ale konkrétně se dává „zakusit", zjevuje se skrze nadpřirozená přání, která může ostatně uspokojit jedině on.
Nesmíme si představovat, že nadpřirozená touha je něco éterického nebo odhmotněného. Naopak, duchovní přání může být prostě přirozené a existují lidé, kteří se uchylují k duchovnu, aby unikli osobním problémům (v tom tkví egocentrismus touhy).
Samozřejmě, že ve mně přání přirozená a nadpřirozená existují vedle sebe. Některá z nich mne mohou silně motivovat, a já se budu věnovat hříšným činům, protože ve mně převládnou přirozená negativní přání. Všichni lidé i ti největší hříšníci mohou zakoušet autentickou nadpřirozenou touhu, někdy dokonce velmi intenzivní. Nadpřirozená touha není nijak vyhrazena pouze vyššímu stupni dosažené svatosti.

(Vynechaná kapitolka č. 4)

Touha přirozená, nebo nadpřirozená?
Nadpřirozenost touhy nám pomohou potvrdit čtyři poznatky. Nejsou vyčerpávající a nepředstavují absolutní jistotu. Jistota v této oblasti neexistuje, protože nadpřirozený charakter touhy je prožíván ve víře a víru samozřejmě nelze dokázat.
a) Nadpřirozené přání je hlubší než přirozené a často potřebuje dešifrovat, aby přešlo z podvědomí do vědomí. Moderní člověk žijící příliš na povrchu by si měl najít čas a vhodné prostředky, aby zjistil, jaké touhy v něm přebývají. Je tedy třeba začít na sobě pracovat, modlit se, naslouchat svému nitru (což ovšem nemá nic společného s psychologickým sebezkoumáním!), ztišit se, vzdálit se každodennímu hluku. Zúčastnit se duchovní obnovy, vyhradit si čas na meditaci a každodenní modlitbu, být pozorný k vnitřnímu elánu, který vystupuje na povrch při nějakém setkání nebo vzpomínce, atd.
b) Nadpřirozené přání je trvalé, je pevné a nevyplývá z našich nálad. Je stále více či méně neviditelně přítomné a nemizí ani při případných vnitřních bouřích. A naopak přání přirozená se často mění a nemají dlouhého trvání. Stačí, aby se změnily podmínky a zeslábnou, nebo dokonce vymizí nebo se změní podle okolností.
c) Nadpřirozené přání může být jak v souladu s naší přirozeností, tak i proti ní. Někdy nás jednoduše překvapí. Proto neříkejme ukvapeně: „To nejsem já, to mi není vlastní, takže to není od Boha." V takovém případě je dobré vyhledat radu duchovního vůdce. Kromě toho se zdá, že není možné se skutečně rozhodovat o povolání, kterému se budeme věnovat, aniž bychom uvážili duchovní rady někoho dalšího. Při rozlišování a volbě je duchovní rada nezbytná. Jeho znalost Božích přání a toho, co jsme, mu umožňuje nám účinně pomáhat, potvrdit nebo vyvrátit to, co cítíme, otevřít nám oči v té oblasti, ve které jsme ještě byli slepí. Duchovní vedení není předmětem této studie, ale komukoli, kdo hledá své povolání, doporučujeme duchovní pomoc.
Tato funkce není vyhrazena pouze kněžím, i když ti jsou v udělování rad „zběhlí", dokáže to každý, kdo Boha věrně miluje a svědčí o tom svým životem, kdo se pravidelně modlí, kdo má zdravý rozum a moudrost, kdo už trochu zná naši cestu a ke komu cítíme důvěru, každý takový člověk nám může na naši žádost udělit duchovní radu.
d) A konečně nás nadpřirozená přání vyzývají k tomu, abychom sami sebe překračovali, ve větším a dobrovolnějším darování se než při přirozeném přání. Viděli jsme výše, že přirozené přání, i když má vysokou morální hodnotu, vede především (často tajně) k egocentrickému osobnímu prospěchu. Nadpřirozené přání nás naopak vede k tomu, abychom se více darovali Bohu a druhým, často za cenu určitého potlačení sebe sama.

Prožívat nadpřirozené přání
Může se stát, že nás v naší netrpělivosti podobné přání neuspokojuje. A my pak trpíme nedostatkem seberealizace. Zdánlivý neúspěch je způsoben několika příčinami.
a) Nadpřirozené přání nemusí mít nutně hned konkrétní podobu, protože může být sice pravdivé, ale nezralé. Je nutné, aby v nás Boží milost ještě pracovala, abychom byli schopni přijmout boží záměr s námi. Můžeme po něčem velice toužit, aniž bychom toho byli ihned schopni. Je třeba prostě mít trpělivost a s důvěrou a odvahou čekat. Bůh pracuje, to je základ.
b) Je také možné, že nás Bůh nechává toužit po něčem, co po nás nebude nikdy chtít. To není z jeho strany ani sadismus ani zrada! Tato možnost je častá sice velmi málo, ale zaslouží si zmínku. Jedná se o „svatý úskok", nebo spíše o milosrdenství. Vše nasvědčuje tomu, že Bůh, který ví, že kdyby mluvil jasně, tak bychom jej mohli odmítnout, se na nějaký čas staví mimo náš dosah. Mohli bychom se vrátit stejnou cestou, kdyby nám naráz řekl, co si od nás přeje. Takže nás dovede k prvnímu přání a nechá nám čas růst a zrát v naší svobodě a v postupném osvojování jeho moudrosti, která nám často připravuje mnoho překvapení.
Neznamená to, že si s námi hraje. Naopak nám pomáhá v naší slabosti a připravuje nás, abychom mu ve správném okamžiku naslouchali. Až k nám bude mluvit o skutečném povolání. Kdoví, třeba by se někteří z nás vyděsili, kdyby se příliš brzy dozvěděli, jaká je Boží vůle v jejich životě, třeba by pak odmítli Jeho pozvání.
c) A v neposlední řadě v nás mohou přetrvávat ještě neobrácené oblasti, místa, která Boží milost ještě nenavštívila a která potřebují očistit, znovu pozdvihnout, „prořezat" (jako strom, aby se omladil), než budeme moci konkrétně přijmout to, po čem jsme v Bohu začali toužit. Tyto oblasti se k našemu povolání vůbec nemusí vázat. Ale představují, o čemž nepochybujeme, pro toto povolání překážku. Možná jde o nějaké aktivní nebo pasivní oproštění (něco jako trn v patě, jak říká sv. Pavel), které ještě musíme podstoupit.
Buďme tedy trpěliví a nesnažme se sami naplnit pravdivé přání v nás. V této věci je výmluvný Abrahámův příběh: je mu přislíbeno početné potomstvo. Naplněn touto touhou chtěl urychlit realizaci tohoto povolání, a tak šel za otrokyní Agar, aby mu dala syna: Izmaela. A přitom to nebyl ani čas ani způsob, který zvolil Bůh!

Touhy - útočiště
Často, možná bohužel příliš často, se o nich při volbě povolání mluví. Je pravda, že existují a že i přes zdání nadpřirozenosti jsou pouze přirozené, někdy úporné, svázané s osobními zraněními, s utrpením, před nímž utíkáme, a tak se vrhneme do dobrodružství s Bohem, ovšem chybí nám (nechtěně) pravda. Jsou jako maska vnitřního problému a představují kompenzační reakci na hlubokou otevřenou ránu, která si žádá uzdravení.
Jistým způsobem je Bůh také respektuje a může si jimi také posloužit. Ale někdy jsou v nás tak zakořeněné, že jsou pro Boha nedotknutelné. Tyto reakce našeho já na hlubokou úzkost, které jsou více méně nevědomou snahou o zotavení, se jen prostě musí včlenit do hledání povolání. Příkladem může být třeba útěk do řeholního života a do nadpřirozena, abychom se nemuseli starat o některou část našeho života, která nám nahání příliš mnoho strachu. I hluboký pocit viny nás může vést k tomu, že toužíme napravit to, o čem se domníváme, že jsme pokazili.
Nicméně musíme zopakovat, že i taková přání Boží milost navštěvuje, i když to může trvat dlouho. Důležité je nechat se Bohem navštívit právě v tom, co je příčinou touhy po úniku.
A nakonec podtrhněme, že psychologizující tendence duchovního hledání by viděla touhy jako únik tak trochu všude, což je politováníhodné a může to brát odvahu mnoha lidem, které i přes jejich vnitřní zranění Bůh skutečně volá. Z toho plyne důležitost přesného a objektivního hledání, které se nikdy nespokojí s pouhou psychologickou analýzou.

PODNĚTY K OSOBNÍMU ZAMYŠLENÍ
Jaké nadpřirozené touhy mám dnes?
Chci Pána usilovně prosit, aby je zmírnil, jsou-li mylné, aby je posílil, jsou-li pravdivé?

***

Protože mi zítra přijedou rodiče, asi nic nového nestihnu připravit. O to lépe: navrať se k minulým článkům a promedituj si je a popovídej si "důkladně a dlouze" s Bohem!

Meditace a modlitby ke Dni modliteb za duchovní povolání - zde
Odpověď na povolání - zde
2 biblické vzory povolání - zde
Strach z povolání - zde

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio