Nejkrásnější věta,
kterou muž řekl své milované

Už je to pár let, co jsem slyšela o jisté anketě ve Francii: ženy a dívky měly napsat tu nejkrásnější větu, kterou jim jejich partner vyjádřil lásku. Co bys asi tak řekl/napsala ty? Popřemýšlej chvilku než budeš číst dál…

°°°°

Pamatuješ si na „Zprávu o jednom porodu“ mé kamarádky Marušky? V jedné části se rozepsala i o svém manželovi – já jsem to však zkrátila a poprosila Peťu samotného (27 let), zda by se mohl podělit o svůj pohled: pohled muže, manžela a otce. Myslela jsem, že napíše maximálně jeden odstaveček, ale nakonec se „krásně rozepsal“.

Všimni si, jak v „napínavých okamžicích“ z minulého času přechází plynule do přítomného. A celkově jak z celého vyprávění vyznívá, jak jak se snažil být pozorný a pečlivý v každém detailu, kde jen mohl být nějak potřebný; jak nesl zodpovědnost za celou situaci, které vlastně sám moc nerozuměl a rozhodně nemohl být jejím pánem.

Svým svědectvím mi připomněl onu anketu. Tam totiž nevyhrály žádné verše, žádná vzletná slova, umné obrazce či co by se dalo jiného předpokládat, ale tato obyčejná věta: Miláčku, jen klidně spi, tentokrát k postýlce (=plačícímu miminku v ní) vstanu já.

(Předpokládám, že kdo z čtenářů má rodinu a nebo má o dost mladší sourozence či bratrance/neteře apod., tak ví; ostatní snad alespoň tušíte...)

A tedy, jak to vše viděl a prožíval Peter.

°°°°

Už dávno před termínem porodu jsme prosili ve svých modlitbách za zdárný porod, za zdraví pro nás všechny a abychom my byli co nejvíce připravení. I tak jsem poslední dny před porodem byl hodně nervózní. Měl jsem tušení, že miminko bude chtít ven pár dní před termínem. A proto jsem jezdil do práce autem (většinou používám MHD), abych byl z práce rychle doma a aby auto bylo co nejrychleji schopné provozu (dostatek benzínu, rozmražené okna, …). Taky jsme si předem připravili věci do porodnice: Maruška to pro sebe a miminko vzorně sbalila, to jenom já jsem si připravil pár věcí s tím, že ostatní si dobalím až pak.

Byl docela mrazivý večer, úterý 13. ledna, něco málo před 19. hodinou. Šéfovi jsem nabídl, že ho svezu domů, když cestou do počítačového obchodu jedu kolem jeho domu. Ale ještě dříve než nastoupíme do auta, mi zazvoní mobil. Maruška volá, abych přijel radši hned, že má stahy v intervalu 3 až 5 minut, mnohem silnější a bolestivější než předtím. Jel jsem tedy rovnou domů a po pár minutách jsme se rozhodli, že je na čase vyrazit do porodnice ve Vrchlabí. Stále jsem si dokola opakoval, že rodíme prvně a že by to teda mělo jít poměrně pomalu, ikdyž při některých stazích bych byl už rád v nemocnici. Maruška i já jsme se tedy dobalili, společně pouklízeli (já vyluxoval a vynesl koš, ona zatím zvládla umýt nádobí od večeře). Pak zbývalo jen naložit auto a ve 21:26 jsme vyrazili. Cestou jsme ještě vybrali peníze z bankomatu a pak už nabrali ten správný směr na sever po jižní spojce. Cesta Prahou byla klidná. Ale jakmile jsme opustili území hlavního města, všude byla mlha, která s blížícím se cílem houstla. Chtěl jsem jet co nejrychleji, ale zároveň (hlavně) co nejbezpečněji. To vyžadovalo moji úplnou koncentraci. Naštěstí už byla noc a provoz byl dobrý a tak jsme po půl dvanácté dorazili na příjem porodního oddělení.

Vrchní sestra, která nás přijala, nasadila Marušce přístroj na zaznamenávání ozev miminčina srdíčka. Já zatím složil naše věci na pokoj. Maruška odpovídala na upřesňující otázky a pak jsme vyplňovali formuláře. Ke konci jsme předali porodní plán. Najednou na mě dolehla únava z cesty a z celého dne. Byl jsem fakt unavený. Ani nevím, kdy jsme šli spát. Maruška asi vůbec nespala, já jsem se snažil aspoň trochu si zdřímnout. Ráno jsem zdravotní personál ani nevnímal. Později jsem si všimnul, že každý před vstupem do pokoje zaklepal a případně se zeptal, zda může vstoupit. To bylo velmi milé. Mám z jiné mé hospitalizace jinou zkušenost.

Na stole ležela snídaně. Maruška neměla vůbec chuť k jídlu a tak jsem se „obětoval“ (při obědě znovu) a všechno jsem snědl. Porodní asistentka byla moc hodná, přátelská a empatická. Mne jenom štvalo – ještě víc jak předtím - že svojí ženě nemůžu nijak pomoci. Tak jsem u ní aspoň stál, seděl, držel za ruku, hladil ji a nebo jí přinesl vodu na pití. Pak jsme si opět lehli. Stahy měla docela pravidelné. V přestávkách mezi stahy se snažila usnout. Byla vyčerpaná a tak byla vděčna za každou chvilku k odpočinku. Já být na jejím místě, … no nevím. Opět jsem usnul a budil jsem se jenom při velmi bolestivém zavzdychání.

Chvilku před obědem se Maruška šla naložit do vany. To jsem opět využil k spánku. Asi po hodině mě vzbudila porodní asistentka, abych jí pomohl s Maruškou při vycházení ven z vany. Na Marušce bylo vidět, že jí teplá voda trošku pomohla. Vrátili jsme se na pokoj. Já snědl oba obědy a opět jsme se snažili usnout. Ale moc to nešlo. Porodní asistentka konstatovala, že už to dlouho trvat nebude a před třetí hodinou odpoledne nám nabídla relaxační pokoj. Nejdřív jsem si myslel, že si tam jde Maruška odpočinout. Ale jak kontrakce postupovaly a my střídali pri různé úlevové polohy (tedy já u nich jen asistoval a Marušce pomáhal) na kolenou, u žebřin apod., došlo mi, že se onen důležitý okamžik nezadržitelně (což bylo velmi dobře) blíží.

O přestávce mezi kontrakcemi jsem k Marušce přemístil porodní židli. Je to taková bytelná konstrukce na zakázku, vážící snad 15-20 kg a fakt je pevná. Má opěradla na ruce, ale zadní opěrka chybí. To aby rodička měla dostatek prostoru na naklánění a taky abych se já jakožto manžel a otec cítil potřebný jako pevná, ale přitom dostatečně pružná opěrka. A jelikož jsem měl při sobě hodinky, dostal jsem ještě druhý důležitý úkol: podívat se na ně v ten „správný“ čas. Vrátil jsem se rychle k Marušce. Následovalo několik dalších kontrakcí a pak "jakoby něco prasklo" a plodová voda odtekla.

Všechno šlo podle plánu. Maruška už byla dostatečně otevřená a hlavička děťátka se dala nahmatat. Konečně si sedla na tu bytelnou židli a tlačila a tlačila. Snažila se využívat kontrakce na maximum a přitom zkoušela odolnost židle a odolnost opěrky. Ale já jsem nepovolil rukama ani o centimetr! Celé to bylo hodně namáhavé, Maruška i moje ruce byly úplně zpocené. Popravdě, nečekal jsem, že to půjde tak rychle. Nebo možná se mi to jenom zdálo a nevnímal jsem čas. Maruška téměř vůbec nekřičela a všechnu sílu se snažila soustředit do tlačení. Při jednom takovém opravdu hrdinském zatlačení jsem uslyšel dětský pláč. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. To malé stvoření je venku! Setra se mně ptá: „Kolik je hodin?“ Já nemůžu hned zvednout ruku, protože se držím židle a držím šťastnou maminku. Po pár vteřinách jsem se ale podíval. Ale to už jsem byl zalit slzami štěstí a tak nevím, jestli mi bylo rozumět: „16:09:28“. Mezitím sestra trochu utírá děťátko, aby nebylo v mokrém. Hlavičku má ještě trošku od krve, ale přesto už voní. To malé Boží stvoření je holčička! Budiž ji dáno jméno Eliška! Je tak hezká… A skoro vůbec nepláče, kouká se na okolní svět přivřenýma očičkama a vůbec nevadí, že vidí jenom na pár centimetrů a k tomu ještě rozmazaně. Cítí maminku a její teplé tělo… Poprvé držím v náručí svoji ženu a naše dítě. Snažím se pohladit Elišku po tvářičce…

Po několika minutách strávených v rodinném štěstí jsme se přesunuli na opravdový porodní sál. Celu dobu jsem byl s Eliškou. Nejdříve ji uložili do vyhřívaného boxu a důkladně otřeli, nakapali jí vitamin K a pak ještě opthalmoseptonex do očíček. Pak jí zvážili a zavinuli do zavinovačky. Dostal jsem do rukou vzácný balíček a hned jsem ji šel ukázat Marušce, která mezitím porodila placentu a byla v péči doktora (stačilo se jenom otočit, neboť vše se odehrávalo ve stejné místnosti). Po zašití maminky jsme se přemístili na pokoj. Elišku jsme uložili na bok do postýlky a Maruška si konečně lehla. Dostala veliký hlad a tak snědla i něco z mé večeře! To je dobře, vždyť si to taky zasloužila.

Obdivuji, jak ženy dokážou potlačit bolest, aby se otevřely životu, jak dokážou v tak pro ně těžkých chvílích upřednostnit svoje dítě před sebou. Teď teprve chápu, co to je láska a oběť z lásky. Maruška i každá jiná maminka si zasluhují velikánský obdiv a úctu. Děkuji mojí mamince a všem maminkám za jejich dar novému životu.

Jedno P.S. pro nastávající tatínky: Tatínkem jsi od okamžiku početí, i když o tom ještě nevíš. Od okamžiku, kdy vám dvěma Bůh svěřil dar života, jsi odpovědný nejenom za svojí ženu, ale i za miminko. Podporuj je a opatruj ve všem, co dělají. A k tomu ať nám všem dává sílu a pomáhá Bůh.

 

s pozdravom hrdý otec Peter

 

Námět pro komentář:
Pro něžnější část čtenářstva: jakou nejkrásnější větu jsi dosud slyšela od svého partnera (či od tvého tatínka tvé mamince)? Co by sis přála a za jaké situace slyšet ty (předpokládám, že ne všechny už jste maminkyJ)?

A pro kluky a pány: napadlo tě někdy vyznat lásku své milé podobným způsobem? Můžeš se o to podělit?

 

Krásného Valentýna po celý rok!