Z Andrejčina deníčku

Den jak den (Řím, kýbl a hadr a tatáž píseň)

Tak jsem včera uklízela. Byl to poslední a pořádný úklid mého noviciátního pokojíčku. Z notebooku jsem se nechala povzbuzovat písněmi, které mi kdysi dávno (rozuměj před mým vstupem do noviciátu, tedy zas tak dávno to není:-) nazpívala Goretti na mé naléhavé žadonění. Hosanovky a písně z Koinonie. Myslela jsem na prach, s kterým týden co týden marně zápasím; na nalezené věci, pro které už není v kufru místa; na záda, která už asi budou bolet pro vždy (apoštol Pavel nevysedával u PC a ani v lavici v kapli – měl zase jiné důvody k stěžování a nestěžoval si, že Andreo?!); na kapli v Nazaretě, kde Dáša písně nazpívala a kde si přeji znovu se zastavit (tak jako kdysi, když jsem tu tak často přebývala v pozdních nočních hodinách s jedinou otázkou v srdci); myslela jsme na spoustu lidí, které v nejbližší době v ČR snad potkám a na naše nové knihkupectví, které konečně uvidím… a v tom jsem zpozorněla.

Chraptivě se z (velmi starého) notebooku ozývají slova „Lásko ty věčná, s námi zůstávej“. Přede mnou vyvstává jiný obraz: také Řím a také úklid, ale rok 2000. Bylo to na závěr SDM v českém centru u baziliky Santa Croce. Poutníci už odjeli, zůstali jen organizátoři a poslední skupiny, aby dobalili a douklízeli. Já se „vloudila“ do party od Telepace, nějak se mi nechtělo odjíždět a tak jsem si s nimi prodloužila pobyt o dva dny. Schola na pódiu, těsně před jeho zbouráním, zpívá právě píseň „Den jak den“. Mne bolí záda, protože s hadrem a kýblem v ruce uklízím jeden ze sálů (ejhle, záda mne bolely už tenkrátJ) a jsem sama na sebe naštvaná, že místo abych šla konečně vidět něco z Říma (vždyť je to poprvé a dost pravděpodobně i naposled, co jsem tady!), tak se dorážím úklidem, který konec konců po mně nikdo nechtěl (kdo by však po našem odjezdu viděl zanechaný nepořádek v sálech, musel by si říci, že nejsme jen „cechi“, ale i „ciechi“¨- italsky se Čech a slepec řekne skoro stejně).

A pak to přijde! Na chvíli nahlédnu do budoucnosti či je to jen mé přání?! Den jak den, toužím jít, Pane, za tebou; být tvojí, Pane můj… V srdci se rozprostírá úžasný pokoj a radost. Nyní tuším, ba skoro nepochopitelně vím, že nejsem v Římě naposledy. Že se sem ještě vrátím: ne jako turista na pár dní, ale že toto město bude (nějak) součástí mého života. Ano, přijela jsem tenkrát do Říma právě proto, aby mi Pán dal poznat, kam mne volá – jasné odpovědi, já bláhová, jsem se zde nedočkala. Ale tenhle „zvláštní pocit“, že se sem ještě vrátím, ten jsem si zapamatovala. A doprovázel mne pak i při těžkostech, které mne v následujících letech v Římě potkaly.

Řím, kýbl a hadr, tatáž píseň… jen se píše rok 2009. Za těch devět let mne Pán nechal projít kus cesty. Je to neskutečné, je to obdivuhodné, je to tajemství Božího volání. Jak jsem mu vděčna za vše, i za tento drobný a milý okamžik, kdy se mi připomněl. Nepochybovala jsem nikdy, že by mne nechal stát na cestě samotnou. Ale že to ve své lásce má promyšlené do takových detailů…?!