TO JE SÍLA… modlitby a společenství!

Už včera jsem chtěla vložit článek na téma ekumenismus. Nevím, jak zrovna u tebe, kde žiješ ty, ale v Římě – včetně naší komunity – celý Týden modliteb za jednotu křesťané intenzivně prožíváme. A tak jsem se chystala o něco se podělit. Jenže…
Právě po mši naší „noviciátní školy“ v Bazilice sv. Pavla za hradbami se mi udělalo zle (může za to první ostré jarní slunce). Nastartovala se mi migréna a protože pak ještě následovala lekce nad našimi konstitucemi, situace se jen zhoršovala. K obědu jsem došla, z něj utíkala. Není to poprvé, co mne chytnou silné bolesti hlavy, ale tentokrát nezabíraly žádné léky. Detaily vynechám, kdo si s paní Migrénou tyká, ví, o čem píšu.

K večeru mi bylo pořád zle: spát jsme nemohla, ani myslet a ani se modlit. Z posledních sil jsem se na chvilku „posbírala“, abych nachystala liturgii na dnešek s tím, že když tak to za mne povede někdo jiný podle mých poznámek (modlitby přede mší, úvod do liturgických čtení a tentokrát i do tématu v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, výběr písní a domluva s tím, kdo povede zpěv). Kdyby by nebylo tak zle, musela bych se smát, protože právě dnešek byl zaměřen na nemocné a trpící. To v Koreji nemohli vědět, když vybírali témata a texty, že se právě strefí do mě :-))

Jenže večer pokračoval a mně bylo pořád stejně zle. Normálně to po lécích a klidu už odeznívá, tentokrát však ne. Chtělo se mi plakat a křičet, ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty, kdo trpí nesnesitelnými bolestmi dlouhodobě a snažila jsem se spojit s nimi (chápu, že někdo v tuto chvíli touží po smrti jako jediném řešení bolesti).

Pak jsem „vyměkla“. A nebo to bylo vnuknutí Ducha svatého? Mezi texty k páteční modlitbě bylo jako 2. čtení totiž toto: „Vede se někomu z vás špatně? Ať se modlí! … Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,13-15).

Rozeslala jsem šesti nejlepším kamarádkám, o kterých vím, že znají bolest a že se skutečně modlí, smsku s prosbou o přímluvnou modlitbu (ráno jsem se dozvěděla, že jedna si zprávu četla v nemocnici po operaci a druhá v tu chvíli na tom nebyla o nic lépe než já). Asi tak po půl hodině se mi podařilo usnout a probudit se až k ránu a bez bolestí!

Náhoda? Pro mne ne.
Když jsem pak vedla ráno modlitbu v kapli, v srdci jsem děkovala všem, kteří doprovázejí nemocné a trpící. Ne všichni to mohou dělat přímo, ne všichni mohou pomáhat finančně, ale všichni se mohou přidat v opravdové modlitbě. Zde neexistuje žádná hranice mezi křesťanskými denominacemi, mezi náboženstvími či místy, kde víra není žita nebo je přímo odmítána.

Článek o ekumenismu u sv. Pavla a zamyšlení nad současnými cestami ekumenismu od kardinála W. Kaspera snad dopřeložím a zveřejním někdy jindy. Tohle malé svědectví mi přišlo důležitější.

Díky Aničko, Deniso, Doubravko, Hanko, Katko a Radko! Díky i sestrám, které si všimly mé nepřítomnosti v refektáři a v kapli a jistě si na mě vzpomněly (neboť dnes ráno se mě přišly zeptat, jestli už se mám lépe)!

Neboj se požádat o modlitbu – Pán ji vždy vyslyší k dobru celého těla Kristova.
Otevři oči a srdce a přispěj svou modlitbou k utrpení tvých nejbližších i těch vzdálených, jejichž jména a osudy tady na zemi nikdy znát nebudeš.

(Přeci jen alespoň jedno ekumenické zamyšlení z roku 2008)