15 svíček na dortu pražských Dcer sv. Pavla

 

 

 

 

 

Je to už rok, co jsem na svém stolku našla kazetu s českými vánočními písněmi. Odkud se v Itálii vzala ta kazeta? Prý je od jakési suor Cristina. Netušila jsem, která by to mohla být, je jich v Římě několik. Asi týden na to jsem viděla jednu sestru nosit balíčky do naší komunity – trochu bojovala se vstupními dvěmi - a tak jsem ji pomohla. Řekla mi: „Dekhují.“ Já odpověděla: „Con piacere“. A pak mi to došlo!!!! Ona mluví česky!!! (Kdežto já automaticky odpověděla italskyJ) Tohle je tedy sestra Kristýna.

Slovo dalo „parola“ (přesně takový zvláštní jazykový mišmaš to byl) a já už seděla v kanclu naší ekonomky, která mi nad fotoalbem začala vyprávět o svém životě. Nejzajímavější část byla ta „česká“. Její historie začíná právě 8. prosince 1993. Vlastně ještě o něco dříve… Takto si vzpomíná sr. Cristina (není to učebnice historie, ale pohled po 15ti letech zpět).

 

 

 

Sestra Kristýna dnes: prohlíží si náš katalog a web www.paulinky.cz

... Po věčných slibech jsem působila 22 let v Boloni v naší filmové agentuře Sampaolofilm. Pak jsem v roce 1991 odešla do komunity v Sassari (Sardínie) jako představená. Tady mne jednou navštívila naše provinční a řekla mi, abychom se modlily, protože generální by ráda poslala dvě sestry do Prahy. Smála jsem se a řekla, že třeba půjdu já. Rok se nic nedělo, ale poté byl všem sestrám představen projekt nových deseti fondací: mezi nimi i Praha a Moskva. V srpnu jsem dostala od generální dopis, kde se mne ptala, zda bych šla do Moskvy. Odpověděla jsem, že jsem k dispozici, že se jen obávám příliš velké zimy, která v Rusku je. A tak do Moskvy šla sestra Joseph a já místo ní do Prahy. Rozhodnutí založit novou komunitu v ČR nepřišlo jen tak. Naše kongregace byla pozvána kardinálem Vlkem právě pro naše charisma: hlásání evangelia skrze všechny sdělovací prostředky.


 

Tři v centru jsou odvážné misionářky (zleva): Rosanna, Isidora, Cristina

 

 

Mezi prvními misionářky pro Prahu byla ještě sestra Rosanna a také Isidora, která však s námi hned neodletěla, neboť dokončovala v Římě studia a přípravu na věčné sliby. Proto jsme 8. prosince 1993 odcestovaly jen já a Rosanna v doprovodu ještě jedné sestry.

Po našem příjezdu na nás čekal sekretář otce kardinála, aby nás vzal na oběd s kardinálem Vlkem. Poté nás ubytovali u Šedých sester v Bartolomějské ulici. U sester jsme zůstaly až do června 1994. Pak jsme se přestěhovaly na Karlovo náměstí (Kristýna už nebyla u dalšího stěhování do Petrské). Ve Vršovicích jsme otevřely náš první sklad pro distributory (knihkupectví jsme hned neměly).

 

 

 

Kaple z bytu na Karlově náměstí (pamatuji si ji i já – sestry mne pouštěly na modlitbu i ve večerních hodinách po školních a pracovních povinnostech)

 

Na začátku jsme chodily po městě, dívaly se, jak lidé žijí, jaké knihy se vydávají, jaká jsou knihkupectví. Potkávaly jsme se s „lidmi od knížek“: nebylo to hned snadné, cítili v nás konkurenci nebo spíš strach, že jsme přišly se spoustou peněz a teď ovládneme trh (J), ale to bylo jen na počátku, pak nás naopak překvapili velkou otevřeností. My nepřišly „dělat kšeft“, ale podle našeho charismatu přinášet evangelium. To také byl náš první úkol – viděly jsme, že chybí a bylo nás smutno. Řekly jsme si, že první titul, který vydáme, musí být evangelium.

 

Jinak jsme se necítily být „nad“, ale „po boku“ lidu, ke kterému nás Pán poslal. Neměly jsme předem stanoveno, co a jak budeme dělat. V modlitbě jsme naše apoštolské krůčky hledaly a ujasňovaly si Pánovu vůli. Na začátku to vlastně byla léta v tichu (na rozdíl od Itálie, kde je tolik knihkupectví a stačí říci Paoline a je hned jasno): „Nepadne-li semeno do země…“

 

 

 

Kristýna s Rosannou (foto od Montyho) a s Isi (naskenováno z fotoalba sr. Kristýny)

 

Jak si Pán posloužil námi třemi zůstane tajemstvím. Já jsem se vždy cítila být malým semínkem našeho charismatu pro český národ, který jsem si zamilovala. Raduji se, když teď vidím, jak pomalu roste to, co bylo kdysi zasazeno. Kéž Bůh napomáhá tomuto dílu, které on sám započal.

V ČR jsem také zažila zkušenost „prvotní církve“. Viděla jsem, jak milost Boží působí, jak silná je víra těch, kteří skutečně potkali Boha a vyznávají ho. Doprovázela jsem ke svátostem několik dětí, mladých lidí i dospělých. V Itálii jsou všichni katolíci, ale v Praze jsem viděla každé ráno plné kostely.

 

Křest Lucie, které byla Kristýna kmotrou

 

Musím také vzpomenout a poděkovat za pomoc mnohých, která nás doprovázela (tady to velmi zestručňuji – pozn. Neposedy): otce kardinála, který nás představil dalším lidem z oblasti knižního nakladatelství, a který „dohlížel“ na naše první kroky a byl to on, kdo slavil první eucharistii v naší kapli a „zanechal nám doma Ježíše“.

 

 

 

Poradí mi sestry z Prahy, kde je tato fotka udělána?

 

Druhým andělem byl Angelo Scarano (tehdy ještě seminarista). Chodil všude s námi a pomáhal nám překládat. Byl stále k dispozici a díky jemu a ještě fokolarínkám se nám podařilo alespoň trošku „zvládnout češtinu“. Mezi další, kdo nám pomohli začít s apoštolátem byl např. otec Fatka z KNA a celá distribuce Karmelitánského knihkupectví a také další zástupci z nakladatelských domů a distributoři a v oblasti filmu pan Marisko z ADV studia.

 

 

 

Fotka chystaného prvního knihkupectví, které je zatím (do ledna 2009) v Petrské ul. Kdo u nás někdy byl, potvrdí, že takhle hnusný barák už dávno není.

Velmi zajímavá je historka o tom, jak jsme hledaly český název pro Paoline, když jsme se chystaly vydat první film. Už se zdálo, že to bude: Pavlínky. Ale kardinál pak navrhnul vyjít z latinského Paulus a tak v ČR jsme známy jako PAULÍNKY.

 

 

Andreo (a tedy i všichni čtenáři),
cítila jsem se mezi vámi velmi dobře a jen Bůh ví, s jakou bolestí jsem se vracela zpátky do Itálie. Ještě dnes se raduji ze všech přátelství a dobrých lidí, které jsme v ČR potkala a kteří nám jakýmkoliv způsobem pomohli. S některými doteď zůstávám v písemném kontaktu. Raduji se z přítomnosti sestry Anny a tvé, je to příslib do budoucnosti, kde jak doufám, vám budou darována nová povolání.

Vždy, když slyším a nebo vidím ve zprávách něco z ČR, bije mi ještě teď srdce radostí a bolestí zároveň.

Pan Buh jste bou
Sestra Kristina

Vím, že si toto přečte, neboť ještě česky úplně nezapomněla: Kristýno, díky za rozhovor a za to, cos vložila ze sebe do české neorané půdy.

Vím, že to budou číst i mé pražské spolusestry, zvl. zmiňovaná Isi a Rosanna. Budu ráda, pokud tu necháte nějaký váš komentář.

Celé mé pražské komunitě přeji Boží požehnání k 15. narozeninám a především pomoc Boží i lidskou při závěrečném sprintu před otevřením nového knihkupectví ) se to už může říkat, ne?!). Je mi líto, že u toho nebudu. Pošlu za sebe jinéJ)))

 

Takhle vypadal stav nového knihkupectví někdy na konci listopadu. Prosím i tebe o modlitbu (třeba jako dárek k narozeninovému dortu), aby se naše nové knihkupectví stalo opravdovým centrem, odkud evangelium najde cestu do života všech čtenářů, aby bylo místem, kde každý najde nejenom dobré knihy, ale především evangelium žité v podobě vstřícného úsměvu, vyslechnutí, dobrého slova, rady, pomoci...