Sláva Bohu a pokoj lidem

Právě v tuto chvíli slaví můj blog první narozeniny. Což je pro mne čas k zamyšlení nad tím, proč a jak vznikají mé příspěvky a zda má smysl v tuto chvíli pokračovat a jakým způsobem. K tomu se v tomto týdnu přidalo i několik ještě vyjímečných událostí (33. narozeniny, 9 měsíců noviciátu, Slavnost Ježíše Mistra), které si přímo žádají reflexi minulého, pozastavení se v přítomnosti a rozhodnutí do nejbližší budoucnosti.


Už na konci jara jsem začala chystat jedno malé zamyšlení – jako mou odpověď na „signální neštovice“, jimiž jsem se nepozorovaně nakazila a mnoho jsem vnitřně s nimi bojovala – tak dlouho dokud mě Pán neosvobodil a přímo mi nepřikázal „neškrábat“ tam, kde vládne duch Rozdělovatele… Bylo to velmi tvrdé poslechnout, neboť má pýcha se bouřila … nakonec poslechla a přišel uzdravující POKOJ.

 

Pán však nepřestal mluvil a ukázal mi ještě „větší lásku“, kterou mám skrze paulínské charisma žít (viz Čiňte lásku pravdou). Píšu „ukázal“, protože mi nejprve před oči postavil erb bratří paulínů (jasně, že ho vídám vždy, když vstupuji do sanktuária, ale tentokrát jsem ho viděla "nově") a také jeho variantu na vchodu do kaple, kolem které procházím v apoštolátu a kde se vždy na chvilku zastavím „pozdravit“ a vyprosit si požehnání pro zadané úkoly toho dne.
Na obou je použit verš z Lukášova evangelia: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení (Lk 2,14)“. Začala jsem pátrat, proč je tento verš tak důležitý a co vlastně znamená, neboť jsem vnímala, že i toto je odpovědí na všechno to, co dělám a na co se v noviciátu připravuji.

 

 

Opravdu to, co dělám, je jen a pouze k Boží slávě a pro dobro/pokoj druhých?

 

Budu upřímná: psát mne baví a ještě víc mne baví být v kontaktu s lidmi. A jsem ráda, že jsem čtena; že občas někoho oslovím a někdy někdo i odepíše. Jenže! Začalo se mi stávat, že místo abych prostě rozjímala, už jsem si sumírovala v hlavě text, ke kterému mne meditace inspirovala. Později jsem se také začínala stávat "otrokem" mého předsevzetí, že každé pondělí či čtvrtek vložím nějaký nový tématický příspěvek. A najednou už nestačil čas odpolední siesty, který jsem do té doby využívala k psaní, ale začala jsem si uloupávat čas večera a dokonce i čas určený ke studiu… Zkrátka ztratila jsem míru a nalhávala jsem si, že to dělám pro dobrou věc, ale podle mého lpění a neklidu bylo jasné, že TADY SE MUSÍ NÉCO ZMĚNIT.

Řešení jsem našla: základním měřítkem mé volby ať je: k Boží slávě a pro pokoj lidí.

 

A že jsem na správné stopě mně potvrdila i četba myšlenek (jaká náhoda, že se mi dostaly do rukou právě v ten čas:-) našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona. Prokousat se italštinou a hledat vhodné české výrazy nebylo ani tak těžké jako se vnitřně popasovat s náročností, kterou náš zakladatel od každé paulínské duše vyžaduje!

Tedy, k jakému životu v lásce a hlásání jsem povolána?
Apoštolská duše (L´anima apostola, 1931)

Duše apoštolky tisku (dnes si doplň: všech médií, co jen existují) je ta, která je zamilovaná do Boha, zamilovaná do duší a obezřetná ve volbě sdělovacích prostředků vhodných k dávání „slávy Bohu a pokoje lidem“. (…) Apoštolská duše je duše, která dlouze meditovala, která v ústraní jako apoštol Pavel (jenž se vzdálil na tři roky do pouště) rozjímala o svatých věcech, nad Ježíšovým životem a přímo od Ježíše se nechala vyučovat.

Apoštolská duše je ta, která své mládí „investovala do práce na své svatosti“. Dnes se totiž myslí na to, jak učinit svaté druhé a nevěnuje se pozornost své vlastní svatosti – to je zkáza apoštolátu. Do jeho základu je třeba položit svatost našich duší.

Apoštolská duše nemiluje vnějškovost, ale naplňuje své srdce vírou, nadějí ve věčná dobra; je to duše, která se cvičí ve ctnostech chudoby, čistoty, pokory, poslušnosti církvi a jejím pastýřům; duše, která očistila své srdce a znovu ho naplnila a nyní touží očistit i srdce druhých a naplnit je požehnáním a nebeskými milostmi; je to duše zamilovaná do nebe.

Tedy nejprve se staňte svatými vy, buďte dušemi, které milují Pána, které intenzivně touží po nebi a pak se stanete i apoštolskými dušemi.

 

Na druhém místě je apoštolská duše duší, která miluje lidi. Když Ježíš přišel do světa, nad místem, kde se narodil, zaznělo ihned „Sláva Bohu a pokoj lidem“. Apoštolská duše si také přeje slávu Boží a pokoj lidem, tedy jejich dobro, které je možné uskutečnit na této zemi, ale především dobro věčné: nebe.

 

 

 

…a ještě konkrétnější řeč:
Apoštolát (L´apostolato, 1960)

Na co máme dbát v našem apoštolátu? Na prvním místě je třeba mít přímý úmysl (tedy žádný postranní): slávu Boží a naši svatost. (…) Ani jeden krok, slovo, výdech, který by byl orientován jiným směrem než k slávě Boží a naší svatosti. Ať se nic neztrácí čas, myšlenky, city, zdraví: všechno ať je zaměřeno na Boží slávu a pokoj lidem, k svatosti a spáse.

 

 

 

 

 

 

Kdyby mi to snad stále ještě nebylo jasno...
Poslání (Missione, 1933)
Program našeho života mohou popsat andělé svým zpěvem: „Sláva Bohu a pokoj lidem“. Tak se skutečně připodobníme Ježíši Kristu v našich úmyslech, tužbách, v celém našem životě: v duchovním životě, poznání, apoštolátu a chudobě (čtyři paulínská kola vozu Boží prozřetelnosti s námi). Blahoslavený ten, který v den soudu bude shledán podobný Ježíši Kristu, bude obrazem Božího Syna, v němž má Otec zalíbení (nejvyšší a jediný paulínský cíl: Nežiji již já, žije ve mně Kristus.) …

Začněme skutečně mít vysoký ideál: ne přítomnost, ale věčnost; ne tělo, ale duše; ne peníze a pocta, ale sláva Boží a pokoj lidí.

Něco ke večernímu zpytování, abych se neodchýlila:
Pokora (L´umiltá, 1931)
Být pokorní znamená hledat slávu Boží a ne naší, spásu duší a ne uskutečňování toho, v čem má zalíbení naše sebeláska. Skutečné znamení pokory je přímý úmysl v hledání slávy Boží a pokoje lidí.

…a slovo pro začátek každého nového dne:
Bez uloženého názvu (1963)

Učinit se malými, ale žádat velké věci: Boží slávu a pokoj lidem. Tak můžeme působit v celém světě modlitbou, obětí a naším apoštolskou činností. Zaměřit se na celý svět, aby celý svět poznal, miloval a oslavoval Pána a aby lidé došli pokoje, tak že budou žít v pokoji s Bohem, tedy v jeho milosti.

 

Zakončeme toto „rozjímání“ modlitbou „Před čtením korespondence a před přijetím osob“, která byla Alberionem složena v roce 1950 (na jiném místě Alberione opakuje, že motto sv. Ignáce „Sláva Bohu a pokoj lidem“, které se stalo i naším heslem, máme mít vždy na paměti a to dokonce tak, že jím máme i nadepisovat dopisy a naše knihy.)

Ježíši Mistře,osvěť mou mysl,
aby dobře chápala,
kdo mi píše/kdo ke mně mluví;
dej ať správně rozumím;
dopřej mi odpovědět v tobě a podle tebe.
Připrav srdce mé i toho, komu odpovídám,
aby ve všem hledalo tvou slávu a pokoj srdcí.

PS:

Díky, Signály, že spojujete lidi. Jen tak jsem poznala mnoho nových duší a dokonce ikdyž mimo ČR, mnohé jsem i v Římě potkala (aniž bychom se předtím znali!).

Díky, Signály, za mé přátele, kteří se také vydali po cestách řeholního či kněžského života a najednou vidím, že jsou on-line a to mi stačí, abych se radovala.

Díky, Signály, také za krásná svědectví všech, kteří se přichází podělit: vzdát slávu Bohu a často tak i přinést pokoj.

Díky, Signály, za všechny, kdo se podílejí na paulínském apoštolátu, když znovu a znovu hledám fotky do časopisu a "otravuji, kde se jen dá".

Poslední a o to větší díky všem, kdo za Signály stojí, sedí, leží, kdo je nosí v tašce i v hlavě a především v srdci!

 

 


S úctou a láskou svému blogu, jeho čtenářům a všem lidem, v kterých má Bůh zalíbení Neposeda