Noviciátní dovolená aneb Bůh si nebere dovolenou nikdy
(útržky z cestovního deníku)

Musím přiznat, že jsme se na léto těšily (pro volnější čas) i netěšily: italská horka s námi pěkně cvičí a tak volba, kde strávit pár dnů „dovolené“ byla dost těžká. K tomu přidejte absolutně rozdílné zájmy každé z nás a ekonomickou krizi v Itálii… Málem to vypadalo, že zůstaneme trčet v Římě. Pak jsme dostaly pozvání od naší spolusestry Marieangely, zda bychom jí pomohly s organizací jednoho „tábora“ v Albě (fotky a povídání o tom příště). Maestra souhlasila a my také. Alba je totiž místem našeho vzniku a prožily jsme zde část prenoviciátu – je to tedy „srdeční záležitost“. A také je více na severu a není to velkoměsto.

Cestou do Alby, když se trochu „pokličkuje“ po dálnicích i místních okreskách, leží zajímavá města… a když se hledá, tak se najde i ubytování v noviciátním domě jedné kongregace, kde zrovna novicky nemají a jsou ochotny nás přijmout „za hubičku a modlitbu“. A tak se prázdniny nakonec konaly! Sice jen tři dny, ale byly plné. Plné cestování, poznávání nových míst, času k modlitbě a reflexi, a také plné „poznání se i za vypjatějších situací“.

O tom, kde jsme byly, co jsme viděly a pár dalších postřehů najdete pod fotkami. Nezařadila jsem foto všech profláklých míst na 100 způsobů, protože mě to už nebaví (zuřivě jsme fotila při své první a druhé návštěvě, při třetí si už začínám vybírat), spíš jsem hledala i nějaké maličkosti, které mi promluvily do duše a které mne bavilo objevovat právě proto, že se o nich v průvodcích třeba ani nepíše. Rozhodla jsem se přepsat jen pár poznámek z mého deníku (jo, paulínky si ještě postaru píšou duchovní deníkJ), neboť jsme opět učinila poznání, že opravdu nezáleží, KDE trávíme svůj čas, ale JAK ho prožijeme.

Den prvý

Nejprve zavítáme do Baziliky sv. Dominika. Byla jsem tu už dvakrát. Jenže nikdy jsem nehledala obraz, kde Kateřina dostává od svého Ženicha zásnubní prsten. Našla jsem ho hned, nikdo před ním nestál, všichni jsou nakupeni před kaplí s hlavou sv. Kateřiny. V obraze se odráží světlo a tak nelze fotit. To mě dovolí setrvat před obrazem „jen tak“ … přestat si hrát na turistku a dnešní den prožít jako cestu k podstatě mé životní volby.

Při své první návštěvě Sieny jsem ještě nebyla pokřtěna a podruhé s rodiči nebylo moc času na zastavení se v tichu. Tentokrát je to možné. Mířím do zadní části baziliky (vlastně hned ta u vchodu pro turisty), přesně tam, kde Kateřina přijala „šat“, kde se modlívala, kde rozmlouvala s Kristem a podle znamení na podlaze jí zde Kristus na místo jejího srdce vložil své. Opřu se zlehka o sloup a zavírám oči. Neumím si tu situaci představit, je nad mé síly jen pomyslet, že ve mne bije srdce plné Kristovy lásky. A přesto – tohle je i naše spiritualita… Jenže příliš náročná na to žít ji hned teď! Rozhoduji se tyto tři dny, alespoň tento den, … alespoň dokud nezapomenu… nechat Ježíše skrze mé srdce, mé reakce, výraz v tváři, slova… milovat druhé. 

O pár minut později procházíme sanktuáriem sv. Kateřiny Sienské, původně dům její rodiny, dnes přestavěn na několik kaplí… Na jedné nástěnné malbě je výjev Krista, kterak Kateřině nabízí dvě koruny: světské slávy a nebo trnovou. Ona zvolila tu trnovou – co já si však volím v každodenních nepatrných volbách? A o co usiluji, o jakou slávu – proč mne mrzí, když neslyším uznání a proč v tichu nepřijímá korunu Kristovu? – Ještě netuším, že budu mít v těchto a budoucích dnech příležitost vyzkoušet si, že milovat a volit Kristovu slávu bolí a zároveň s Ním spojuje… (nemyslete si, že jsem dosáhla nějakých mystických stavů – prostě jsem jen na ostřejší poznámku neodpověděla patřičným způsobem a snažila se na některé tzv.problémy hledět bez spěchu a nervozity).

Den druhý

„Vracíme se“ k sv. Františkovi – tentokrát míříme do La Verny, místa, které je vlastně nejcharakterističtější pro sv. Františka. Čím víc tohoto „chudáčka Božího“ poznávám, tím víc objevuji, jak mám o něm zkreslenou představu. Jeho život byl pramálo romantický a plný zpěvu ptáčků. Ukryta před bouřkou v adorační kapli přemýšlím nad tím, co jsem před chvílí viděla a slyšela… Kde se v něm vzala tak velká láska k bratřím a k celému stvoření? Proč vyhledával úplnou samotu pod skalními převisy a chudobu až takovou, že spal jen na kamení? Ne-li z lásky k Stvořiteli a z úplné touhy nechat se jen jím prostoupit, nic nedbat na starého člověka, ale celým svým životem se připodobnit Ježíši, který k Františkovi na těchto místech promlouval…
Připodobnil se – pozval Ježíše do svého života natolik, že Pán připodobnil Františka sobě skrze obdarování stigmaty… Nežiji už já, žije ve mně Ježíš. – Co mi tím, Pane, chceš říci? Že mé útěky do samoty nemají smysl, pokud v nich hledám „sladkost“ a útěk od druhých? Že mne povoláváš k stejnému vydání se ve skrytosti, ale tam, kde žiji? …
Začal prudký slejvák, všichni poutníci jsou schováni. Já dokončila adoraci a máme ještě 20 minut čas do odjezdu. Vybaluji pláštěnku a deštník a vracím se na místa, kde teď nikdo není… setrvávám v tichu a snažím se zbavit sladkých a romantických představ a vidět realisticky. Život, opravdový život s Kristem je těžký, je náročný pokud ho dávám po kouskách, dokud si hlídám hranice kam až Ježíše pustím a kde už si vládnu sama… Vzdát se svobody? Jaká je však má svoboda – není to snad to poslední, co mě poutá? František našel dokonalou svobodu v Kristu! Nejen on… tak kde ji hledám já? … Kdosi ze dvou větví svázal kříž a opřel ho o stěnu skály…stěna je drsná, dlaní roztírám potůčky deště, jež si našly cestu mezi kořeny stromů nad mou hlavou… jak je snadné obejmout dřevěný kříž a pak ho znovu odložit… Je čas odjezdu.

Den třetí

Přivstala jsem si a šla se projít mezi vinice. Škoda, že nelze vstoupit do polí a zahrad. Alespoň ze silničky obdivuji úrodnou toskánskou krajinu a slunce, které paprsky proráží révoví. Přede mnou po asfaltu skáče kosák, na bílém květu bodláčí si vrní čmelák. Bože, jaká nádhera je kolem nás – jak tě nechválit už od prvních chvil po probuzení!

Vracím se do domu na snídani. „Něco“ je ve vzduchu: už jsem se naučila vnímat, když „něco není v pořádku“. Stačí, že jednu z nás bolí hlava, špatně se vyspala pro příliš mnoho komárů v pokoji, … kdo ví, co vše trápí mé spolunovicky. Znám svá trápeníčka (a že nastala o pár dnů později) a ikdyž jsou někdy malicherná, dokáží do pěkného dne vnést jejich majitelce i druhým těžké mraky zamračenosti a nevrlé více či méně skryté hřmění.
Tentokrát jsme se rozhodla, že já mám dnes v programu „hezký den“ a že si ho prostě nenechám zkazit. Je to sobecké? Řešila jsme to už víckrát…nevím, ale přistoupit na hru „dnes je den blb“ útěchu druhým nepřinese a mne samotnou to táhne ke dnu. A tak zkusím vidět věci pozitivně, usmívat se navenek a především v srdci. Nenechat se stáhnout a zároveň však neodsuzovat druhé, naopak je „pozvedat“ v modlitbě ke světlu.
S Boží pomocí se mi to tento den daří dost dlouho. Ale pak „raf!“, nečekaná rána odzadu na zdvořilou prosbu... Hned ve mně startuje motor…pak však zabrzdím v odpovědi… Jak jsi to, Pane, řekl v dnešním evangeliu? O čem jsem to před hodinou meditovala? Že tys dal život za všechny a že nečekáš, že já ho hrdinně vydám za celý svět, ale že chceš, abych ho ztrácela pro tebe a nesla svůj kříž? Teď je okamžik, kdy si to mohu vyzkoušet – ne ve vzletných myšlenkách, ale v realitě. Bolí to (nebo spíš bolí má pýcha, která byla uražena?!), ale o to víc vnímám tvou přítomnost ve mně. Že jsem se kvůli tomuto poznání nemusela harcovat až do Florencie?! Určitě ne. Ale takhle si navždy zapamatuji, že při návštěvě Kostela sv. Kříže jsem pochopila, v čem pro mne spočívá „nést svůj kříž“.

A protože je dnes Svátek sv. Terezie Benedikty od kříže, mé křestní patronky, zakončuji dvěma myšlenkami, které mne už velmi dlouho provází a až teď mne napadlo, že vlastně ladí s mými deníkovými zápisky (přeloženo nedokonale z italštiny):

Kříž slouží jako hůl při výstupu na vrcholek hory.

V hloubi duše je sídlo absolutní svobody.

Krásné prázdniny naplněné Bohem a láskyplnými vztahy s druhými. Nemusíš čekat, až začnou jiní, ve své absolutní svobodě udělej ten první krůček ty… a nezapomeň si k tomu vzít hůl J 

PS: Prosím příznivce dominikánské i františkánské rodiny o shovívavost, neboť nejsem znalkyní sv. Kateřiny nebo sv. Františka. Jen mne jejich životy oslovily a chtěla jsem se o to podělit…