Naše kroky důvěry 

Je májový čas…představuji si, jak po ulicích, v parcích i za městem brouzdají dvojičky zamilovaných… květen zkrátka přeje lásce (např. mí rodiče se seznámili na 1. máje a letos oslavili 35 let manželského života:-). A proto jsem se rozhodla opět zabrouzdat mezi mými přáteli „manželaty“ a podařilo se mi ještě pár dnů před narozením třetího synka, dostat další svědectví od mé kamarádky Hanky z Tábora - Klokot… Je to příběh lásky, která je podepírána Láskou Boží. Hančino vyprávění v sobě nese i „mariánskou stopu“. Nejen proto, že jsem ji poznala právě u Panny Marie Klokotské, kde Hanka i její manžel pravidelně (až do narození prvního chlapečka) ministrovali. (Za povšimnutí také stojí, jak pro ně bylo a dosud je důležité společenství církve, společenství druhých, …).

Jmenuju se Hanka (31), pocházím z nevěřící rodiny, která se tradičně nechávala křtít v Církvi československé husitské. Můj manžel Jiří (32) pochází z početné, praktikující katolické rodiny. Chodili jsme spolu do stejné třídy na gymnázium. Ve třetím ročníku přišli do našeho města mladí husitští faráři – manželé – a nabízeli nepovinné kurzy křesťanské etiky a výuku náboženství. Pro mě to byla oáza: vytvořila se tam skupina fajn lidí, nikdo tam nesoutěžil, pořádaly se zajímavé akce (ekopřednášky, charita, pomoc starým lidem). A začal se tu objevovat i katolík Jiří…! Později prozradil (já v té době naprosto nic netušila), že půl roku „přemlouval“ Pannu Marii při denních růžencích J, abychom spolu začali chodit. No, nic se samo od sebe nedělo, krok musel udělat on. Dostala jsem od něj – pro mě nečekaně - drobný, ale výmluvný dárek a v tom velkém překvapení jsem poznala, že jsem se do něj zamilovala. Chodili jsme spolu na husitské i katolické akce, ale u katolíků na mši to bylo nějaké jiné. Zažívala jsem tady živého Boha, a to tak silně, že jsem se nakonec stala katoličkou. Jezdili jsme pak spolu nějaký čas na exercicie pořádané charismatickým společenstvím, kde jsme mohli víc zažívat setkání s živým, mocným a přítomným Bohem. Bez toho by pro mě katolíci asi zůstali nezajímaví, ale v tomto společenství jsme oba prožili, jak se Bůh každého z nás osobně dotýká. 

Poté jsme začali studovat v Praze, což pro nás byl celkem šok: daleko „od maminky“, z domácích jistot jsme se náhle ocitli v megasvětě, kde jsme se mezi davy cítili úplně sami. Jiří (studoval ekologii na Přírodovědecké fakultě) měl v kruhu asi třicet lidí, což je na navázání vztahů dobrý počet. Nás nastupovalo na bohemistiku sto dvacet: vyhazovalo se, každý si dělal vlastní studijní kolejemi plán… Bylo pro nás dva velkou posilou, že jsme si na půli cesty mezi našimi školami a kolejemi (já Větrník na Petřinách, Jiří na Jižním městě) našli kostel, kde jsme se scházeli (bylo to u Panny Marie Sněžné na Můstku). Mě ještě nesly „modlitební snídaně“, které založily moje spolužačky na fakultě - získali jsme tam ve čtvrtek ráno místnost, kde jsme se modlili, sdíleli, pili čaj, jedli koláče, jen tak povídali. Než se ale tohle „spolčo“ zaběhlo a vědomí, že jsme „doma“ u Pany Marie Sněžné, cítila jsem se hrozně sama a zmatená. K tomu se přidalo to, že Jiří bydlel na pokoji o více lidech, a stačilo, že dva z nich nerespektovali pravidla slušného spolubydlení, aby velmi znepříjemnili život na koleji ostatním.  

Proto jsme se dohodli, že si najdeme společný podnájem. Což byl fakt špatný krok. Ocitli jsme se totiž v situaci, kdy jsme byli oba vnitřně rozhodnutí pro předmanželskou čistotu, ale vytvořili jsme si k tomu velmi špatné podmínky. Vyčerpali jsme ohromně velké množství energie na to, abychom se v tom podnájmu spolu moc nepotkávali – zkrátka to byla pěkná hloupost, která nám oběma „zavařila“. A tak jsme se ocitli na rozcestí, kde ani jedna cesta nebyla stoprocentní. Mohli jsme spolu začít žít „naplno“, počkat až začneme vydělávat a pak se vzít, tak jako to dělá mnoho jiných lidí. A nebo jsme se mohli vzít hned, ale být ještě tak cca 4 roky závislí na rodičích. Také jsme se mohli spolu rozejít, jenže my měli pocit, že tohle je ten pravý vztah. A tak jsme se vzali. Bylo nám  21, docela brzy. Měli jsme „štěstí“ v tom, že moji rodiče nechávali i velká rozhodnutí od konce střední školy na mně a stáli v nich při mně, Jirkovi rodiče to viděli jako správný krok, když už jsme spolu tak dlouho… 

Tuto společnou volbu bych nazvala „naše kroky důvěry vůči Bohu a církvi“. Určitá poslušnost se nám prostě hodně vyplatila – zpětně můžeme vidět, že Bůh je fakt moudřejší. Jistou odměnou naší důvěře byly třeba perfektní předmanželské kurzy, které jsme navštěvovali v Pastoračním středisku u sv. Vojtěcha; často doteď vytahujeme z paměti postřehy z přednášek a diskuzí se staršími manželskými páry. Zároveň jsme samozřejmě byli i znamením pro lidi okolo nás - v mé blízkosti se poté vdaly dvě spolužačky (chodily se mě vyptávat, jaké to v manželství je, že by se s těmi svými kluky taky mohly vlastně vzít J). A rozhodně pro nás bylo požehnáním, že jsme našli v jednom velkém bytě společný podnájem s dalšími věřícími novomanželi, s nimiž jsme se tak nějak vzájemně vyučovali i drželi atd. Dalším naším „riskem důvěry“ bylo i ono „podivné přirozené plánování rodičovství“, o které se katolická církev zasazuje. Moc jsem chtěla nejdříve dostudovat a děti mít pak -  a prostě se to tak vydařilo. Náš první syn se narodil deset měsíců po mých státnicích, i oba další se narodili „přirozeně plánovaně“ J 

Jako asi každý mladý pár jsme byli - přese všechna varování těch starších a zkušenějších - přesvědčení, že po svatbě je vše OK a problémy skončí. Kdepak! Zažili jsme si snad už nesnáze všech rozměrů – od těch drobných, kdy novomanželka neumí vařit a Jiří byl tak dlouhou dobu živen rýží na kari (doteď ji nesnáší), po ty „nastřádané maličkosti“, které najednou vyrostou v otázku: „Tak už spolu nebudeme?!“  Ale všechny tyhle trable nás, díky Bohu, posouvají k modlitbě za manželství a k „práci“ na něm: ke snaze o komunikaci, „nezapadání slunce nad hněvem“, ale třeba i k občasnému vykřičení nastřádaných domnělých i utrpěných křivd… Moc nám pomáhá „Boží filtr“ - řekneme to nejdřív Pánu a pak se trochu uklidníme J Máme také skvělého společného zpovědníka… Asi je jasné, že teď nemůžeme pravidelně navštěvovat klasické společenství, proto hledáme nějakou vhodnou formu: naší potřebě „setkávat se“ pomáhají tedy i „obyčejné“ návštěvy a sdílení s dalšími křesťanskými manželi. 

Co mohu dodat na závěr? Po dvanácti letech v manželství jsem moc šťastná. Bohu vděčím za to, že můžu být po boku Jiřího, o kterém vím, že má na prvním místě vztah s Bohem, s kterým probírá  všechno. Po Bohu hned následuje rodina, a pak až práce. 

P.S.: Povídání jsem sice napsala já. Jsem prostě taková ukecaná reklama na manželství, ve kterém pokoj, moudrost a pohodu provozuje hlavně můj muž. Jiří byl i u tohohle textu výstupní kontrolou J Za celou rodinu Hanka  

(Jsem velmi ráda, že si Hanka nějakým zázračným způsobem utrhla chvilku z náročného manželského a mateřského nasazení, aby mi napsala. Nepodařilo se nám sejít během SDM v Klokotech a tak se mé žadonění o svědectví stalo důvodem alespoň k takovémuto „setkání“. Věřím, že obohatilo nejen mě…)

 

Dostala jsem od nich dvě fotografie. Uveřejňuji obě, neboť na té první se vidí Hanka i Jiří, ale ne mimi František.

 

 

 

 

A zde „kluci jako buci“ - přidávám text, který fotku doprovázel:
Už jsme zase větší, těžší, chytřejší a krásnější a to o Františka, rozeného 2. 5. 2008. Pro přehlednost dodávám, že zleva Šimon (5 let), Matouš (2,5 roku), František. Za „realizační tým“ zdraví Jirka 

 

Těsně před vložením na web mi Hanka poslala ještě dodatek (sama jsem jí to již předem nabídla, neboť vím, že čtenáři tohoto blogu nejsou jen „hltači senzací a příběhů“, ale že si s Bohem povídají a předkládají Mu v modlitbě nejen své záležitostiJ): ... kdyby se chtěl někdo za nehodne Koukalovy přimlouvat (jaks nabízela), tak v té směsi duchovního a praktického bychom na obou frontách teď potrebovali postavit dum, pomoc potrebujeme, abychom to prezili i abychom měli dost penez i sil. Diky Hanka