"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a on mi NE(?)odpověděl… nad jedním dopisem + 10. příběh

 

 

Volal(a) jsem k Pánu a on mi NE(?)odpověděl

 

Když jsem v kapli prosila, ať mi Pán poradí, který z příběhu přinést dnes, netušila jsem, jak moc dobře ví, který a proč. Původně jsem si myslela představit vám kamarádku - ze společenství, kde jsem vyrůstala i já - která mne ve volbě života s Pánem „předešla“ o dva roky. Nakonec vám přináším příběh jiné kamarádky - z téhož společenství. Na začátku se zdálo, že obě dvě se stanou spolusestrami, ale … … dříve než však předložím její svědectví, chci (po svolení autorky) zveřejnit několik úryvků z dopisu, na který dlužím už delší čas odpověď, a z dopisu, který jsem v úterý našla v signální poště a po kterém mi bylo jasno to, co jsem vnímala už v kapli. 

Starší dopis: „…jak probíhal týden modliteb za duchovní povolání, tak nemohu říct, že bych se rozhodla, snažím se hledat pokoj, teda když nad tou či onou cestou přemýšlím, tak uvažuji, zda mám v srdci pokoj... člověk si pořád klade otázky a snaží se na ně odpovídat. … Budu se ptát. Vlastně se pořád ptám. Přišla jsem na to, že i v maličkosti má být člověk Pánu věrný a důvěřující. … No, ale je to těžké, protože někdy člověk ví, co má a ví, že je to dobré, ale stejně dělá věci jinak...viz můj případ.  
Úterní dopis: „… další věc, kterou jsem poznala (teda už to cítím delší dobu), že život v řeholi asi určitě není má cesta. Čím dál tím víc to tak poznávám, když se za to modlím, strašně ráda bych rodinu, když vidím malé dítě, tak se úplně rozplývám. I když vím, že i výchova dětí a život v manželství je moc těžký, ale já bych do toho chtěla jít. … Přesto přiznávám, že jsem hodně zamilovaná do Ježíše (…) - ale zase být nevěsta Kristova, která si na svého ženicha ´šáhne´ až po smrti … tak to je tady dost náročný vztah... Takže si pořád uvědomuji, že obě cesty lásky jsou opravdu náročné!!! Od jedné sestry jsem slyšela slova (aniž by to ona věděla), že cesta řehole, resp. cesta lásky je i mou cestou, že mě k ní Pán také zve, jenže každé slovo bylo jako velká smutná rána do srdce, … v podstatě jsem celý týden probrečela... Poznala jsem, že Pán nechce, abych brečela, že mě do ničeho nenutí, … láska je dost náročná, ale zase nevyžaduje po druhém, aby brečel. … Asi mi rozumíš, protože víš, že tvá cesta lásky je náročná! Ale je to krásná cesta. … Obě cesty jsou krásné, ale DOST náročné! 

Musím se přiznat, že na jednu stranu mne moc potěšilo, s jakou zodpovědností se tahle dobrá duše začala Pána ptát na svůj život a přestala vidět hned v každém klukovi svého potencionálního partnera (hrozilo, že bude pokaždé trpět a pochybovat sama o sobě,  pokud si ji ten dotyčný ani nevšimne); že vzala věc povolání na vážno a že si uvědomila (tak jak v tuto chvíli jí bylo dáno), že obojí je cestou lásky a obojí je cestou náročnou. Jen mi jí je líto, že to vzala tak „vážně“, že si myslela, že by jeden týden modliteb za povolání měl dát odpověď na otázku, která se sotva zrodila! Ale přeci jen konkrétní plody tyto modlitby a tázání přineslo: uvědomění si, že nic není hned tak jasné, že každá volba je volbou v Duchu Božím, … ale i že jsou v nás postoje a hodnoty, které o nás něco vypovídají, že snad i našla (jak ti to, má milá, přeji a modlím se za to) důvěru v Pána a že nic se nemůže uspěchat: ani vstup někam, ani najití toho pravého partnera. 

Moje milá, svěřuj to dál Pánu, on opravdu nenechá ukápnout žádnou zbytečnou slzu. Láska vyžaduje i oběti (ten, který si nás zamiloval jako první, než se vrátil k Otci, zanechal nám nové přikázání Milovat jako miloval On), a tak tedy nyní „při/s-nášej nejistotu a pocit samoty…“ právě pro lásku. Ať už nese jméno konkrétního báječného kluka a nebo jméno Láska sama. A až zase uslyšíš, že cesta lásky je i pro tebe, nebudeš smutná a bát se, že je nutno vstoupit do nějaké „řehole“, ale rozletíš se, protože v lásce (jsem Bohem milována a mohu na cokoliv a komukoliv svobodně odpovídat láskou) se létá… a tak se neboj a ROZTÁHNI KŘÍDLA A LEŤ - hned teď! 

Odpusťte mi, že jsem se zase rozepsala. Mám tu kamarádku opravdu velmi ráda a moc bych jí přála, aby byla šťastná (proto jsem ji poradila modlit se, naslouchat a zvažovat v pokoji, ne v poklusu a pod tlakem ostatních a nečinit jakoukoliv volbu z důvodu, aby se cítila být užitečná, přijímaná, milovaná…).  

Stejně tak přeji i další mé kamarádce, jejíž svědectví nyní následuje, aby našla „trvanlivé štěstí“ aneb stav pokoje (to přeji vám všem i sobě – sobě přeji, abych to nejen psala, ale i opravdu žila:-)

POKOJ
- který se buduje a udržuje v časech tučných i postních;
- který není událostí okamžiku, ale rozvíjejí se spoluprací s Boží milostí: v modlitbě, v žití Božího slova a v práci na sobě samém;
- který nespočívá jen ve vyslyšených prosbách, ale je výsledkem naslouchání, reflektování a žití slyšeného po krůčcích (které ukáží, zda je to ta správná cesta a pokračovat v ní či ne);
- který je realistickým postojem ke každodenním událostem a zároveň milosrdným pohledem na sebe i druhé;
- který nezáleží na tom, zda zrovna svítí slunce a nebo už 14 dní prší (a tak ho dlouhodobě žádný pocit – na to jsme my holky borky, že? – nevykolejí).
- který zaručuje, že život má stále cenu, ikdyž zrovna necítím uspokojení a uznání od druhých a který mne vede milovat i bez „oplátky“
- který je plodem životní moudrosti, jenž ví, že je čas „dětství a přehršle milostí“ a čas „dospělosti a dozrávání v Krista“.
 
To není vyčerpávající přehled „receptu na štěstí“, to mne jen napadlo, když jsem myslela na obě kamarádky a na sebe samu. A dnes ve škole mi můj profesor připomněl slova naší spoluzakladatelky Maestry Tecly:  Nemůžeme být pořád šťastní, ale můžeme žít v stálém pokoji.  

A nyní to svědectví: jméno v něm kamarádka uvedla, ale já ho vynechávám – její bezprostřednost se někdy obrací proti ní a jak si můžete všimnout, ne vždy je dobrým rádcem. 

Čau lidičkové,
jmenuji se M. a je mi 33 let. Už 8 let pracuju jako učitelka na 1. stupni základní školy. Pocházím z věřící rodiny. Sice jsem pokřtěná od malička, ale svou osobní konverzi jsem prožila asi ve 14–15 letech, v Příchovicích, kde jsem zažila, co to je společenství, zjistila jsem, že Boží slovo se dá nejenom poslouchat v neděli v kostele, ale že se dá také uvádět do praxe a žít ho. Setkala jsem se s Ježíšem – s přítelem, s bratrem, a později jsem se setkala s Bohem jako s milosrdným otcem.
Když mi bylo náct let, snila jsem o princi na bílém koni a malovala si svět růžově. V 21 letech jsem slyšela, že Boží vůli se svým životem člověk potká/pozná na průsečíku své nejvnitřnější touhy a vnějších okolností. Tak jsem začala přemýšlet o té své nejvnitřnější touze a zjistila jsem, že bych chtěla žít na vesnici a mít aspoň 6 dětí. Tak jsem se s jednou kamarádkou začala každý den modlit desátek růžence, abychom poznaly Boží vůli, a pokud je to manželství, tak i za budoucího partnera. Po roce (22 let) přišel vztah, myslela jsem že vážný, ale ani ne po roce mi dal kopačky, i když i já jsem cítila, že by to nebylo ono, ale přesto to hodně bolelo.
Pak bylo Světové setkání mládeže v Římě 2000, kde jsem prožila nejkrásnější dny svého života. Bylo mi 25 let. Nejprve mi bylo hrozně, nepohodla jsem se s jedním důležitým člověkem, pak v autobuse na mě zbylo místo vedle děsně nesympatického člověka, pak měl jeden člověk hned dvě připomínky… Pak mně prostě ruply nervy: vedro, nevyspání, kidy blbejch lidí, konstatování vlastní neschopnosti - šla jsem do sklepa a přebírala shnilé brambory a řvala jak želva a bylo mi líto úplně všeho, že jsem tedy asi fakt neschopnej člověk, je mi 25, nikdo mě nechce, ujíždí mi vlak… Šla jsem se pak vyspat a poté ke zpovědi… Byla to síla, spadla jsem až na nejhlubší dno, ze kterého mě Pán zvednul, zažila jsem opravdové vzkříšení. Šla jsem pak před svatostánek, kde se celá moje bytost proměnila v jedno velké díky. A od té chvíle na mě pršela Boží milost, bylo to fantastický, nic nebylo problém, dokázala jsem dělat fůru dobrých skutků a nebylo mi nic zatěžko… Prostě to byly super dny, plné Božího milosrdenství a Božích milostí.
Po třech letech od setkání v Římě jsem si myslela, že mám jít do kláštera. Asi se ptáte, jak jsem k tomu došla. Nadchla jsem se kázáním jednoho kněze, pak jsem nad tím 14 dní usilovně přemýšlela a pak jsem se rozhodla. Teď mi to připadá, jako bych se tenkrát do Ježíše zamilovala. A protože mi bylo a stále je velmi blízké Boží milosrdenství, odešla jsem do Kongregace sester Matky Božího milosrdenství ve Varšavě. To mi bylo 27 let. Ale nebyla to cesta pro mě, všechno sice bylo v pohodě: modlitby, režim dne, rozjímání, adorace, pobožnosti, katecheze, výuka, sestry – to byly krásné bytosti. Ale připadala jsem si tam jak ve vězení. Začala jsem uvažovat, že odejdu.
Tak jsem po 2 měsících z kláštera odešla. A pocítila jsem nesmírnou úlevu, klid a mír v duši a bylo mi, jako by mě Ježíš držel v náruči. A tenhle pocit mi nechal zakoušet asi čtvrt roku, asi na potvrzení toho, že moje rozhodnutí bylo správné. Ale pak mě vyvedl na poušť. Už ani nevím, kolik let ta poušť trvala. Chvílema to bylo hodně drsný. Pamatuju se, že jsem se třeba celou mši modlila: Pane, odpusť mi, že se mi nechce žít. Ani nevím, kdy mě to přešlo.
Už relativně dlouho žiju vyrovnaným spořádaným křesťanským životem bez žádných zásadních výkyvů. Ale pořád bez vize, co že to mám v životě dělat (kromě toho, že jsem učitelka, a tím jsem si stoprocentně jistá, že to po mně Pán Bůh chce). Někdy vloni jsem slyšela jednu ženu vyprávět svoje svědectví o tom, že si stanovila lhůtu na hledání partnera a když do té doby nic, tak se zasvětila Bohu a žije ve světě zasvěceným životem. A tak jsem o něčem takovém taky uvažovala, že když toho dotyčného do 33 let nepotkám, tak že půjdu dělat mámu do SOS vesničky nebo tak něco na ten způsob. No to si nemyslete, že jsem předtím nehledala: hledala, odpovídala jsem na inzeráty, s některejma chlapama jsem se i sešla, byla jsem na třech seznamovacích pobytech, no a poslední, co jsem udělala, bylo, že jsem si na Silvestra dala sama inzerát na katolik.cz. Kromě toho že odepsalo několik „úchylů“, odepsalo i pár sympatických lidí, ale hlavně odepsal Michal. A stihnul to před mými 33. narozeninami. Co z toho bude, to ví zatím jen Pán, ale rozhodně teď je to moc krásný.
PS: Podotýkám, že za svoje povolání se modlím stále, už 12 let. 

Díky ti M. za upřímnost a protože jsi mi ještě neodpověděla, co Michal, tak si moc přeji, abys jen „prostě neměla čas odpovídat“, protože jsi s ním. A aby to bylo vážné a vy oba to vážně brali. 

 

Toto svědectví mi připomnělo jiné dopisy či chvilky svěření se dalších mých kamarádek, které – snad vlivem výchovy, názorů lidí z kostela či z jiných osobních pohnutek – si myslely (jak to je u kluků – to nevím), že: ztroskotání jednoho vztahu - zhroucení toho, co jsme si vysnili - první cesta, která nevede do cíle a naopak že: zkušenost živého Boha - radost ze společenství věřících - „pěkné kázání“, které osloví rozum i/nebo srdce - to, co se mi líbí a je „pěkně křesťanské“ jsou jasným znamením povolání k zasvěcenému životu (zcela jistě to může tvořit kamínek z mozaiky takového povolání), ale tohle všechno může patřit k životu i jedné budoucí manželky a mámy (a znám pár takových – Bohu díky za ně!). Neboť pro obě cesty platí, že zamilovanost (ať už do Tondy či do Ježíše) ještě neznamená, že půjde o trvalý stav pokoje i s praním ponožek a snášení toho, že ta co sedí v lavici vedle tebe, zpívá děsně falešně a ještě k tomu nahlas. 

 

Během formace mám neustále příležitost ověřovat si, co je opravdovým motivem mého „pobytu“ mezi sestrami, očišťovat mé motivace, růst v odpovědi na Boží povolání… odhalovat detaily, kterých jsem si předtím ani nevšimla, jak jsem se „hrnula“ za tím milostným voláním. Odpověděl nebo neodpověděl (to, co jsem chtěla slyšet) Bůh? Naslouchala jsem Jemu a nebo mým zájmům a skrytým přáním? Hledám odpověď na jeho volání a nebo na mé představy?

Když ze strany Boží chybí konkrétní povolání na konkrétní místo a ze strany člověka každodenní odpověď na toto volání, marně tam pak duše hledá pokoj. - A stejně všechno nepochopím, neboť nad tím vším se ještě klene Boží  tajemství…

(Má zamyšlení nemají hodnotu nějakého „oficiálního stanoviska“, píšu je z pohledu mých 33 let, z toho jen 8 křesťanských a jen jako novicka v zácviku – možná že už zítra si řeknu, jak jsem byla „chytrá“ a přitom hloupá.) 

 

Nic se však nezkazí, pokud v tomto týdnu zvláště budeme prosit o Ducha svatého, aby nás vedl při jakémkoliv rozhodování a jednání v životě – aby to byl On sám, kdo v nás žije. 

 

Vzývání Ducha svatého

 Duchu svatý, na přímluvu Královny Letnic,
uzdrav mou mysl od nerozvážnosti, neznalosti, zapomnětlivosti, tvrdosti, předsudků, omylů a zkaženosti a
vzbuď ve všem moudrost – Ježíše Krista, který je Pravda.
Uzdrav moji citlivost od lhostejnosti, podezíravosti,
špatných náklonností, vášní, smyslovosti, smyslnosti a
vzbuď ve všem záliby, city a náklonnosti Ježíše Krista, který je Život.
Uzdrav moji vůli od apatie, lehkomyslnosti, nestálosti,
lhostejnosti, tvrdošíjnosti, špatných návyků a
vzbuď ve mně Ježíše Krista, který je Cesta.
Vzbuď ve mně novou lásku k tomu, co miluje on sám, Ježíš Kristus.
Pozvedni božsky chápavost darem Rozumu, moudrost darem Moudrosti, vědění darem Vědění, rozvážnost darem Rady, spravedlnost darem Zbožnosti, sílu darem duchovní Síly a mírnost darem Bázně Boží.

Amen.

Sdílet

Komentáře

cpt Mila Andrejko,
první komentář se mi povedlo zaměnit za úplně jiný. Pokusím se znova napsat ten, co jsem chtěla.
Děkuju za toto svědectví a hlavně za Tvůj komentář.
Napadly mě tyto otázky. Myslíš, že Pán Bůh nám připravil jediné nejvhodnější místo, kde budeme šťastní a kde Mu můžeme nejlépe sloužit nebo je více vhodných míst a pak záleží jak konkrétně spolupracujeme s Boží milostí?
Druhá otázka: Jak člověk může pracovat se svými motivacemi? Nacházím rozličnou směs mých motivací a chtěla bych s tím něco dělat. Zdá se mi, že nic na sobě člověk nemůže vydupat, nacvičit ani upravit, protože tyto věci jsou moc opravdové na to, aby člověk něco hrál jen jako nebo jak to má být nebo jak by to chtěl.
Díky
Maruška

Liduška Milá Andreo,
moc ti děkuji za tento článek. Jen Bůh ví, jak jsem ho potřebovala právě v tuto chvíli přečíst:) Poslední dny HODNĚ hledám a nacházím, pak zase ztrácím,... Je to se mnou tak nějak nahoru a dolu a zvlášť co se týče povolání. Myslím, že nejdůležitější je odevzdávat se Bohu a On sám nás pak povede. :) ať ti Pán žehná+

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio