"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu... 3. intermezzo: Přání, které svědčí

Láska je Velikonoční

Chtěla jsem tentokrát přinést zase nějaký „chlapský“ příběh, ale kněží jsou vytíženi ve své službě (pořád lepší než kdyby neměli co dělat a celý den chatovali:-) a mí kamarádi „bratříčci“ mají zkouškové a raději k netu ani nesedají, a když už na okamžik ano, pošlou vzkaz „napíšu, ale teď ještě ne“.
Také jsem přislíbila napsat, jak vlastně žiji já, jak se mi daří po sedmi měsících v Itálii a více jak čtyřech měsících noviciátu (vzhledem k věčnosti to nic není, ale… kdo nezakusil, netuší, že přeci jen to „něco stojí“). A protože i já jsem měla náročné dny „ve službě“ v redakci, pak i „něco jako zkouškové“, a protože noviciátní lekce jdou stále hlouběji a intenzivně ke dřeni řeholního života, což vyžaduje i velké nasazení pozornosti, četby, překladů, konfrontace, diskuze v kapli i s maestrou… trochu vykličkuji a spojím oba záměry v jeden.

Přináším totiž text velikonoční meditace, kterou mi poslal můj „starší bráška“ Vlastík, opravdový to anděl povzbuditel na cestě formace (píšu to, protože on si to nepřečte – a tak ho neuvedu do rozpaků:-) Pravděpodobně není přímo autorem meditace, ale zazněla při jejich exerciciích - použil ji k tomu, aby vyjádřil to, co sám vnímá (a jak zvláštní, že i já ve Svatém týdnu docházela v modlitbě k podobným výsledkům – jen ne tak krásně formulovaným).
Znám alespoň trochu Vlastíkovu cestu konverze, rozpoznání povolání, prvních kroků vpřed i vzad (!) v počáteční formaci, jeho nasazení nespokojit se s málem, ale vydat se pro evangelijní styl života… doufám, že někdy mu bude dopřáno se zastavit a po oddechu napsat i něco pro tento blog, zatím jsem ho o to ani nežádala. I tak jsem vytvořila (tedy on to nečetl – je zcela mimo email) jeden, vlastně dva, příběhy o povolání k zasvěcenému životu a konkrétním žití den co den.

Když občas dostanu nějakou zprávičku od něj a nebo z toho, co se nám podařilo říci si během kratičkých setkání ještě v ČR a nebo pak během studia na Lateránu během přestávek ve škole, mohla bych vytvořit dva příběhy:

- jeden o tom, jak je to těžké, jak jsou všichni cizinci jiní a hrozní, jak formátor nerozumí tomu, co říká, potřebuje… jak se v komunitě žije uspěchaně, jen samou „apoštolskou prací“, jak se fláká modlitba, jak nemá čas na učení, jak ostatní na vše pečou…jak se spolubratry nevychází, když mu to není jedno… Neděste se, to jsem nakupila jeho zkušenost několika let, od postulátu po juniorát a promítla do toho i trochu mou interpretaci.

- druhý příběh, který nakonec vždy zůstane v mé paměti a je mi velkým povzbuzením je o tom, jak to ZA TO STOJÍ, že „život s Pánem je, Andrej, nádhernej“, nedorozumění přichází a odchází, ale to není v centru, důležité je mít Ježíše v srdci, žít ve spojení s Bohem, nebát se riskovat…a taky se nebát říci pravdu. Uznat, že „z lidskýho hlediska na to prostě nemáš, ale svěř se, fakt to je to jediný“…

Opět jsem nakupila několik výrazů, ale znějí mi ještě v uších a proto si je dovoluji citovat i v uvozovkách. Zároveň i zde se promítá má zkušenost – ne vždy ještě žitá naplno, ale když si položím otázku, jaký smysl to má, proč tady ještě jsem, odpověď mi vyvstává podobná: „Pro tebe, můj Pane, a jedině díky tobě.“

A tak, mí přátelé, ptáte-li se, jak to jde: někdy těžko; někdy narážím na svou neschopnost; na neporozumění druhých; na to, že nechápu, proč nechápou ti druzí; co jsem udělala špatně, že mi jsou ukazovány mé chyby; proč musím být vždy já, kdo udělá první krok ke smíření, k omluvě, ikdyž to není vždy má vina (ale je-li, ještě těžší si to připustit); jak to, že ostatní jsou tak ukecané a mají blbý vkus; že některé sestry mají sklon pomlouvat a jaký konec vezmu já, taky budu zapšklá? (jenže pak vidím daleko víc těch, které žijí naplno a nemají problém ve svých 80 a více letech žádat o prominutí mě, obyčejnou novicku s nevymáchanou hubou); … ale žije se mi také lehko (a to je trvalé naladění mých dnů), protože se postupně učím prožívat každý takový moment spolu s Ježíšem, protože v jeho povolání jsem našla pevnou půdu pod nohama a tak ani „bouře zvýšených hlasů“ mnou nezacloumá tak, abych se nezvedla a nešla dál, protože v připodobnění se Ježíši (v naší spiritualitě podané jako nechání Ježíše, aby On sám ve mně myslel, rozhodoval a miloval) srdce tichého a pokorného, dává spočinout mé duši v Něm; ztrácení sebe sama ve prospěch lásky a pokoje umlčuje jakékoliv další zpupné i zoufalé výkřiky („mám na to právo; je to nespravedlivé; já jsem nevinna; já to umím lépe; já to vím lépe; zcela jistě to myslela špatně; má sama tolik chyb a mě chce poučovat; proč bych po druhé něco sbírala; proč bych jí šla pomoci když ona mě minule taky nepomohla; proč bych jí teď naslouchala, když se mi chce jít ven; proč bych jí naučila používat tenhle program, když se pak může stát lepší než já…). Život s Pánem je jedinečný, díky Němu získává nové horizonty a díky jeho slovu a uděleným milostem se proměňuje člověk sám… stává se podobným Bohu v umírání sám sobě a ve vydání se pro druhé z lásky…však to Vlastík vyjádřil velmi krásně:

Pokud se necháme prostoupit Duchem svatým, tedy láskou, a svou identitu prožíváme jako povoláni lásky a k lásce, jistě se tak zcela zničíme, protože toho, kdo miluje, láska nakonec stráví. Láska totiž vyžaduje oběť. Láska nešetří nic a nikoho, láska nedopřává odpočinku. Láska nenechává nic pro sebe, láska stravuje, láska bortí a zraňuje. Kdo miluje, bude dříve či později ukřižován! Ale právě tehdy a jen tehdy se život stává oním semínkem, které - zaseto do země - odumírá, aby mohlo vzejít k novému životu. Zranění lásky vtisknutá do našeho těla, do našich osobních příběhů, jsou tak svědectvím, která promlouvají o moudrosti umírání, které v sobe již nese zárodek zmrtvýchvstání.

Je třeba umět umírat! Láska je síla, která nás z nitra podněcuje k neustálé extázi, k neustálému darování sama sebe, k neustálému tíhnutí k druhému, k bližnímu. A právě proto je láska ustavičně vystavena nebezpečí, riziku a nakonec smrti. Ale pokud umožníme lásce, aby nás vedla k druhému člověku, aby nás otevřela setkání s bližním, budeme zachráněni. Pouze oběť našich osobních přesvědčení, zájmů, věcí... vykonaná z lásky nás může spasit.

Boží láska se v dějinách projevila Velikonočně. A totéž platí také pro nás, protože ve své podstatě jsme stvořeni Boží láskou. A tak člověk spasí sám sebe pouze Velikonočně, to znamená způsobem odpovídajícím logice Velikonočního třídenní: vítězí ten, kdo prohrál, získává ten, kdo ztratil, žije ten, kdo zemřel. Čím víc je život poznamenán bezděčným vydáváním sebe sama, vlastních sil a energie, čím víc se vyznačuje umíráním sama sobě, tím víc se ho přenáší do nového a nezničitelného zárodku vzešlého onoho Velikonočního rána....

Přeji nám všem krásné umírání k novému životu – tomu opravdovému a nezničitelnému, který v lásce začíná už tady a teď!

Tohle přání neplatí jen pro osoby „za zdmi kláštera či fary“, ale pro kohokoliv, kdo má Ježíše Krista za svého Pána života. Čte-li toto nějaká maminka a říká si, kde já mám vzít čas na takovou vysokou „spiritualitu“, ať se podívá, jak se vydává v lásce ke svým dětem (osobně pro mě opravdové matky jsou velkým vzorem – když mohou ony, proč ne já?!), čtou-li to manželé, není snad život ve dvou se vším, co si řekli při manželském slibu, obdobou napsaného výše? Čte-li toto někdo, kdo žije sám/nemocen, není jeho přijetí samoty, vydání se ve službě či v utrpení proměnou ze života zatrpklého a uzavřeného k novému životu?
A ty, kdo ještě jdeš cestou dozrávání, hledání…i ty můžeš už nyní zakoušet „toto umírání“ ve vztazích doma, k příbuzným, spolužákům, v autobuse, v obchodě...

Láska je vynalézavá - když jí dáme
první místo v našem životě!

Sdílet

Komentáře

Kepy tak to je síla...!

cpt Milá Andrejko,
děkuju za upřímné vyprávění a za Velikonoční pohled na všední i nevšední těžkosti z pohledu Ježíše umírajícího a zmrtvýchvstalého.
Povzbudilo mě to:-) DÍKY a hodně světla, sila hlavně Jeho stálou blízkost a přátelství Tobě i všem okolo přeje Maruška

solipso Good. Pak dej prosím vědět co Špidlík. Jsem si zase vzpoměl na to jeho kázání minulý týden, jak psal ten boreček o spalující lásce.

Goretti Ahoj Andreo, to je krásný... Díky moc - jsem na tom často podobně, přitom sama nepatřím k nijak bezchybným a kdovíjak skvělým lidem...
A Vlastíkova slova - to je fakt síla...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio