Dva velké svátky: Corpus Domini

a farní sláva při příležitosti svátku našeho sanktuária

Panny Marie Královny apoštolů 

 

A už zase nestíhám… začínám se s tím smiřovat, že má fotoalba nebudou aktuální a nebudou obsahovat přesné popisky a dokonce ani fotky v nich nebudou „upravené“ ve photoshopu. Pokud ti to taky nevadí, tak se neboj kliknout na nové album Dva velké svátky.

 

 

Zachycuje události už z předminulého týdne: Corpus Domini (v celé Itálii přesunuté na neděli, s výjimkou Vatikánu) s papežem na Lateránu, po němž následovalo eucharistické procesí k Santa Maria Maggiore. To bylo ve čtvrtek (22.5.) Mnoho fotek nenajdete, neboť důraz byl na liturgii (jako vždy se výbornou promluvou papeže) a během procesí už byla tma a nedalo se zastavit, abych v klidu fotilaJ

 

 

Procesí se koná každý rok, já se účastnila poprvé. Slyšela jsem, že rok od roku přibývají jeho účastníci. Jde se po via Merulana, něco jako třeba v Praze po Vinohradské či v Brně po České. Doprava je odstavena, ale jinak město žije dál. Takže na jedné straně domů visí „praporce s eucharistickým motivem“ a proti němu bliká reklama na bar, hernu, studio kuchyňského nádobí apod. Turisti nevědí, co dříve fotit, zda papeže na speciálně upraveném voze, či to divné bílé před ním…. Papež totiž celou dobu klečel před vystavenou Eucharistií a zakončoval čtené úryvky, které se vztahovaly k tématice eucharistie a církve (Písmo, katechismus, encykliky…) modlitbou, to vše bylo doprovázeno písněmi. To bylo dobré, že se jen tak nešlo, ale že to byla modlitba a zároveň svědectví víry v přítomnost Ježíše v eucharistii. 

Procesí bylo zakončeno u římské P. M. Sněžné (tak v překladu i název Santa Maria Maggiore). Přidaly jsme do kroku a stihly ještě metro prázdné. I takové materiální věci jsou důležité…

 

V pátek jsme měly domácí školu a úklid, abychom sobotu měly volnou na další „slavení“. Celé dopoledne jsme s dalšími novickami a postulantkami z paulínské rodiny (Zbožné učednice, Apostolínky + dvě dívky zájemkyně) procházely naším santuáriem s úžasným výkladem jednoho z paulínů. Nechápu, jak je to možné, ale všechny fotky se mi v tom římském vedru někam vypařily. Mrzí mě to, protože se mi podařilo udělat pár „symbolických“.

 

Sobotní odpoledne se už neslo ve znamení farní slávy – děcka venku řvala a závodila, starší mládež ještě dochystávala překvápko na neděli, vyhrávala muzika… Večer byl koncert a první kolo tomboly. Já však seděla nad přípravou liturgie na celý následující týden: doprovázely nás úryvky z encykliky Redemptoris Mater a k nim jsem vybírala vhodná zastavení z Via humanitatis (autorem je náš zakladatel, tak se nediv, že ti to nic neříká – snad někdy přeložím, je to dost dobré!!!).

 

V neděli brzy ráno jsme vyrazily směr Vatikánská muzea (fotky už jsou, ale zcela neprotříděné) a vrátily se až odpoledne. Farnost už byla ve varu! Hudebníci se sjížděly, měly zkoušku, výzdoba byla funkčně zavěšena, pyrotechnici vykládali své rachejtle z bedniček…

 

S úderem dvacáté hodiny (protože jsme v Itálii připočti nějakou minutu navíc) se začal řadit průvod (ti, co byli letos poprvé u přijímání, mladší děcka z oratoře, pak muzika, sestry ze všech tří komunity a dalších míst, pak centrální skupina se sochou,  další lid Boží) a ministranti a kněží v čele s Mons. Fisichelou (mimo jiné děkan Papežské university na Lateránu) slavnostně vyšli se sochou PM z kostela.

 

 

Během průvodu se zpívaly mariánské písně „pro starší i pro mladší“, slavnostně hrála muzika, modlil se růženec, na 4 místech v různých čtvrtích, které jsme procházeli, se konala speciální modlitba za obyvatele, děti, nemocné a rodiny. Protože v Itálii se v tento den slavilo Těla a krve Páně, tak nás doprovázely meditace z encykliky o eucharistii Ecclesia de Eucharistia (je v ní krásně poukázáno i na vztah eucharistie a Marie). Celé to trvalo asi 2 hodiny.

 

Už jsem takový způsob slavení zažila po druhé a proto jsem „neměla problém“ s okázalostí, která by se nebohému Středoevropanovi mohla zdát být příliš velkou. Ale tady je to prostě způsob, jak dát najevo svou víru, vztah k panně Marii, udělat společně něco a vzájemně to prožít. Je to největší sláva farnosti, zapojí se do ni od nejmenších po nejstarší, kdo není v průvodu, je v oknech a na balkonech, háží se z domů okvětní lístky růží a vyvěšují se bílé „ubrusy“ (fakt nevím, jak to nazvat) na počet neposkvrněné Marii.   

 

Průvod se vrátil zpět do kostela – za vyzvánění zvonů už z dálky na uvítanou – a tam nás čekalo překvápko! Z kopule se sneslo neskutečné množství malých srdíček, jiná- větší, srdce zůstala zavěšena v prostoru. Následovala modlitba, promluva a veliký potlesk.

 

 

Pak se  pokračovalo venku závěrečnou tombolou (kolo jsme jako noviciát nevyhrályL), ale to už pyrotechnici z ochozu kostela dávali pokyn, že ohňostroj je připraven! Protože z terasy domu sousední komunity je vidět nejlépe, vyběhly jsem čtyři patra na terasu a ještě parádně udejchané začaly vykřikovat „jaká krása!“. Bylo to zkrátka pěkné. A tím také skončila velká festa. Už bylo po půlnoci, když jsme se dostaly do postelí.

 

 

Další nabitý týden za námi...

 

 

Vítej v nebi - strop našeho sanktuária tě na cestu do něho zve!