Příběh první „domácí“ paulínky

Milí přátelé, tentokrát vám přináším příběh „naší Aničky“ (mě k ní pojí hned dvojí „rodinná pouta“: nejenže je první slovenská paulínka a tak nás spojuje „průkopnictví“ v česko-slovenských apoštolských zákopech, ale je také mou biřmovací kmotrou a tak její rodina vstoupila do mého života dříve než já vstoupila k paulínkám). Mnozí ji znáte – ať už osobně z Prahy, setkání v Litomyšli, Hradci, Táboře, … a nebo z e-nedělí, které pravidelně připravuje a rozesílá po celé ČR, SR i Itálii. A nebo jste s ní v kontaktu, aniž byste to věděli: až vám přijde do ruky nějaká knížka s logem Paulínky, podívejte se do tiráže, zda tam nenajdete její jméno! Protože na Signálech už má své místečko jako Annina, vynechávám detaily a hned ji nechám, aby vám pootevřela knihu svého života. Jako vždy je i tento příběh povolání pro mě velkým povzbuzením, vám přeji totéž…

Ahoj! 
Jestli chci v pomyslné knize svého života najít místo, kdy (nebo kde) se začalo rodit mé „povolání“, musím se prolistovat hodně na začátek. Rodiče nás totiž vedli k víře od narození, a tak ačkoli jsme vyrůstali „pod červenou hvězdou“, chodili jsme do kostela nejen v neděli a naši se přátelili s nejedním knězem či řeholní sestrou. Jako malé děcko jsem však měla strach z lidí oblečených v černém. A pamatuji si, že jsem jednou při setkání s nějakou řeholní sestrou docela hezky vyváděla. Zde tedy zrod svého povolání neshledávám a listuji dál. J

Blízko Banské Bystrice (města, kde jsem se narodila a vyrůstala) se na jednom nevysokém kopečku nad Slovenskou Ľupčou vypíná hrad. Zde byly v 80-tých letech režimem „odloženy“ řeholní sestry a my jsme k nim s rodiči jezdívali. Vybavuji si, že pokaždé, když jsme k nim jeli, se ve mně mísilo něco jako radost s rozpaky. Hradní nádvoří a velká zahrada s ovocnými stromy poskytovaly třem děckám (mám dva starší bratry) úžasné možnosti zábavy, sestřičky však se mnou také rády vedly zbožné hovory. A to jsem zas tak nemusela J. Nevím, zda lze v této fázi již identifikovat mikroby řeholního povolání…

Mezitím jsem povyrostla, sestry se musely přestěhovat jinam a po roce 1989 začaly „fungovat normálně“. Když mi bylo asi tak 13, pozvaly mě na třídenní duchovní cvičení pro děvčata. Tady se už jasně rozpomínám, jak se mi „rozhořelo srdce“ a do pomyslné knihy svého života vkládám první záložku. Ikdyž rekolekce, které se ze začátku jevily romanticky, dopadly spíš bídně. Většinu času jsem proplakala: steskem po domově a především blíže neidentifikovatelným smutkem a tísní, z nichž pramenila jistota, že tady bych si svůj život určitě představit nedovedla. A přece jsem cítila, že mě cosi nebo spíš Kdosi táhne tímto směrem… O dalších prázdninách jsem to zkusila znovu – na stejném místě, u stejných sester. Jen jsem si pro jistotu přizvala nějaké kamarádky (netroufla jsem si na to sama). Zkušenost se opakovala, jen v jiné barvě. Touha po Boží blízkosti, radost v očích těch, které mu darovaly celý svůj život, touha po stejné radosti a přece tíseň… a následně jistota, že u těchto sester mé místo nebude. Do své knížky zakládám další záložku: myšlenka na řeholní život se začala formulovat zcela jasně - pochopila jsem, že tento způsob života mě sice přitahuje, ale své místo musím teprve najít. Rozhodla jsem se, že celou věc uchovám v srdci, dokud nebudu mít jasno.

 

Během studia na gymnáziu jsem poznala vícero sester z různých kongregací. Pozorně jsem si jich všímala a, pokud to šlo, nenápadně jsem se snažila dovědět se víc o jejich způsobu života. Přitom jsem si dávala velký pozor, aby si toho někdo nevšiml. Jednou jsem v knihkupectví narazila na jednu knížku o povolání.  Jelikož mě paní z knihkupectví znala, což by mne mohlo „kompromitovat“, poprosila jsem kamarádku, zda by mi knížku nekoupila ona. J V následujících letech jsem ještě „vyzkoušela“ další duchovní cvičení pro dívky u různých sester, ale pak jsem to vzdala. Blížil se konec střední školy a moje hledání nabývalo na intenzitě.  Jak jsem si však četla o různých řeholích a nebo je poznávala i osobně, všude jsem vnímala, že „to by pro mě nebylo“. Cítila jsem, že ačkoli mi byl blízký nějaký aspekt dané spirituality nebo způsob života, žádný z nich bych nemohla přijmout celý, „se vším všudy“.

 

Teď založím do své knížky další záložku. Nejspíš červenou a na zcela konkrétní místo. V prosinci 1996 jsem totiž v týdeníku Katolícke noviny četla článek o komunitě Dcer sv. Pavla v Praze: o tom, v čem spočívá paulínské charisma a co sestry dělají.  Srdce „zahořelo“ podruhé. Napsala jsem jim dopis o svém hledání, na což mi odpověděly, že mi v mém hledání rády pomohou, a že když budu chtít, můžu je přijet navštívit do Prahy. Blížila se maturita a přijímačky na vysokou školu, takže vyhlídka na „výlet“ do Prahy se zrovna nerýsovala. Moje první korespondence se sestrami paulínkami se pozastavila - hledání povolání však ne. Mezitím se na naší škole objevili členové jednoho hnutí, a protože osobní kontakt se zdál být o mnoho přesvědčivější než dopisování si s někým v Praze, zazdálo se mi na chvíli, že „toto by mohlo být ono.“ Po skončení gymnázia se však hnutí nějak vytratilo, a jelikož lidi, kteří mě nadchli, dojížděli ze zahraničí, bylo docela složité je vystopovat. A tak „letní láska“ vyprchala. Nechala jsem celou věc „plavat“ s tím, že se uvidí později a začala jsem studium angličtiny a němčiny na Fakultě humanitních studií.

 

První semestr proběhl v pohodě, škola mě bavila a měla jsem fajn partu kamarádů. Navzdory tomu se kolem Vánoc otázka povolání přihlásila opět a s o mnoho větší intenzitou. Měla jsem pocit, že ačkoli bych měla x důvodů považovat svůj život za naplněný, přece žiji nějak naprázdno… Už jsem nebyla schopna tuto „záležitost“ víc odkládat. Tak jsem jednoho zimního večera před rodiči vyrukovala s tím, že chci do Prahy - podívat se k sestrám. Nakonec se má slavná první cesta do Prahy uskutečnila 27. 2. 1998 (letos to už bylo 10 let!). Aby to všechno bylo dostatečně bláznivé, jela jsem nočním busem v pátek večer, v sobotu jsem navštívila sestry a tentýž den jsem opět nočním spojem jela zpátky. (Dokonce v doprovodu maminky. To byl jediný možný kompromis, jinak by to doma neprošlo J).

 

Po rozpačitém setkání s dvěma sestrami (teď už spolusestrami, jež jsou v Praze dodnes), které tehdy zklamaly všechna má očekávání, a po dvou nocích strávených v autobuse, byl výsledný efekt podobný kocovině, ale jedna věc byla jasná: o prázdninách se na týden vrátím, abych je více poznala. To jsem pak i udělala. Jenže zázračné osvícení se nekonalo, ani jsem nedostala žádnou nebeskou SMS s potvrzením, že zde jednou bude moje místo (mobily ještě moc nefrčely) a dokonce před tak novým a překvapivým pojetím řeholního života, jaké jsem našla u paulínek, lehly popelem všechny mé dosavadní představy o tomto způsobu života. Jen v hloubi srdce jsem cítila, že zde bych se dokázala cítit „doma“…

 

Jak to všechno skončilo, už víte. Samozřejmě, nebylo to hned. Následovala ještě poměrně dlouhá doba hloubání a zrání, poznáváni charismatu i vzájemného poznávání se sestrami, během toho jsem dokončila studia a zkoumala, zda „bláznivá“ myšlenka vsadit život na Toho, koho nemůžu vzít za ruku či obejmout, je dostatečně pevná, aby vydržela… „na furt“. J

 

(Případní zájemci o volné pokračování příběhu, přepněte na Annina)

 

Zde už dodám pouze čtveré dík:

- Tomu, kdo se nebál vsadit na trochu divnou individualitu milující hory, běžky, kolo a cizí jazyky,

- svým nejbližším za to, že když pochopili, kam asi zamíří moje životní cesta, nekladli mi zbytečné otázky a diskrétně čekali, jak to dopadne,

- tomu, kdo mě v hledání doprovázel a uměl naslouchat nejen mým slovům, ale i mému mlčení,

- sestrám, které mě vzaly do své skvělé party.

                                                                               Anna FSP 

Na této fotce je Anna na lovu fotek pro e-neděle a na obálky nových knih. Fotka je ze začátku loňského léta, kdy jsme ještě spolu s naší představenou prožily prodloužený víkend v lesích na Vlašimsku. 

 

 

Neodpustím si, abych ještě nepřisadila „svou“: Vypravuje se vtip, že když se jakýsi biskup ptal jedné z našich mladých sester, jaké máme „motto“ našeho charismatu, tak ona – zcela spontánně – odpověděla „rychle do postele, rychle z postele“. Což opravdu není oficiální „motto“, náš zakladatel by spíš řekl toto: „Sláva Bohu a pokoj lidem“. To, co tenkrát řekla, je vlastně totéž v praxi. Paulínky totiž mají své Desatero hbitosti - napsala ho v r. 1950 naše spoluzakladatelka Tecla Merlo do jednoho z listů, které pravidelně posílala všem komunitám po světě a je to tedy ryze „žensky praktické“.

Když pomyslím na sestru Annu, jak „kmitá“ v redakci, v komunitě, na KTF, na společných akcích od Pastorace povolání, ve farnosti u sv. Prokopa… a podle toho, jak se další věci nachomýtnou, tak i jinde; zdá se mi, že i ona si toto desatero dobře zapamatovalaJ a už chápu její tajemství, jak to všechno zvládáJ

 

  1. Buďte pohotové v jednání s představenými i se spolusestrami.
  2. Stručné vyřizujte telefonáty a neprotahujte povídání s návštěvami. Vaše hovory ať jsou krátké a povzbudivé, zkrátka žádné zbytečné řeči.
  3. Rychle a jasně odpovězte na korespondenci a emaily.
  4. Pohotově se pusťte do toho, co je zadáno.
  5. Bez protahování změňte své místo (typ apoštolátu, komunitu, zemi), aniž byste se litovaly a smutnily.
  6. Bez natahování se lučte při odjezdu i vítejte při příjezdu.
  7. Buďte hbité v knihkupectví i v redakci (neztrácejte čas bloumáním po internetu).
  8. Do každé práce se pusťte hned, nic neodkládejte.
  9. Buďte čilé v celém svém chování. Dbejte na důstojnost svého povolání, ale nebuďte strnulé či afektované.
  10. Neváhejte se zpovědí, ale neprotahujte ji. Vyložte jednoduše a jasně co je třeba, nic víc.

Pravda, trošku jsem to uzpůsobila podle dnešních poměrů. To s tou postelí jsem v originále nenašla, ale sama poznávám, že když večer do ní hupnu „včas“, nehrozí mi, že ráno zaklapnu budík, ale naopak jsem „na příjmu“ už při meditaci a celý den mi tahle „hbitost“ v jednání i myšlení docela vydrží.