Příběh první „domácí“ paulínky
Milí přátelé, tentokrát vám přináším příběh „naší Aničky“ (mě k ní pojí hned dvojí „rodinná pouta“: nejenže je první slovenská paulínka a tak nás spojuje „průkopnictví“ v česko-slovenských apoštolských zákopech, ale je také mou biřmovací kmotrou a tak její rodina vstoupila do mého života dříve než já vstoupila k paulínkám). Mnozí ji znáte – ať už osobně z Prahy, setkání v Litomyšli, Hradci, Táboře, … a nebo z e-nedělí, které pravidelně připravuje a rozesílá po celé ČR, SR i Itálii. A nebo jste s ní v kontaktu, aniž byste to věděli: až vám přijde do ruky nějaká knížka s logem Paulínky, podívejte se do tiráže, zda tam nenajdete její jméno! Protože na Signálech už má své místečko jako Annina, vynechávám detaily a hned ji nechám, aby vám pootevřela knihu svého života. Jako vždy je i tento příběh povolání pro mě velkým povzbuzením, vám přeji totéž…
Ahoj!
Jestli chci v pomyslné knize svého života najít místo, kdy (nebo kde) se začalo rodit mé „povolání“, musím se prolistovat hodně na začátek. Rodiče nás totiž vedli k víře od narození, a tak ačkoli jsme vyrůstali „pod červenou hvězdou“, chodili jsme do kostela nejen v neděli a naši se přátelili s nejedním knězem či řeholní sestrou. Jako malé děcko jsem však měla strach z lidí oblečených v černém. A pamatuji si, že jsem jednou při setkání s nějakou řeholní sestrou docela hezky vyváděla. Zde tedy zrod svého povolání neshledávám a listuji dál. J
Blízko Banské Bystrice (města, kde jsem se narodila a vyrůstala) se na jednom nevysokém kopečku nad Slovenskou Ľupčou vypíná hrad. Zde byly v 80-tých letech režimem „odloženy“ řeholní sestry a my jsme k nim s rodiči jezdívali. Vybavuji si, že pokaždé, když jsme k nim jeli, se ve mně mísilo něco jako radost s rozpaky. Hradní nádvoří a velká zahrada s ovocnými stromy poskytovaly třem děckám (mám dva starší bratry) úžasné možnosti zábavy, sestřičky však se mnou také rády vedly zbožné hovory. A to jsem zas tak nemusela J. Nevím, zda lze v této fázi již identifikovat mikroby řeholního povolání…
Mezitím jsem povyrostla, sestry se musely přestěhovat jinam a po roce 1989 začaly „fungovat normálně“. Když mi bylo asi tak 13, pozvaly mě na třídenní duchovní cvičení pro děvčata. Tady se už jasně rozpomínám, jak se mi „rozhořelo srdce“ a do pomyslné knihy svého života vkládám první záložku. Ikdyž rekolekce, které se ze začátku jevily romanticky, dopadly spíš bídně. Většinu času jsem proplakala: steskem po domově a především blíže neidentifikovatelným smutkem a tísní, z nichž pramenila jistota, že tady bych si svůj život určitě představit nedovedla. A přece jsem cítila, že mě cosi nebo spíš Kdosi táhne tímto směrem… O dalších prázdninách jsem to zkusila znovu – na stejném místě, u stejných sester. Jen jsem si pro jistotu přizvala nějaké kamarádky (netroufla jsem si na to sama). Zkušenost se opakovala, jen v jiné barvě. Touha po Boží blízkosti, radost v očích těch, které mu darovaly celý svůj život, touha po stejné radosti a přece tíseň… a následně jistota, že u těchto sester mé místo nebude. Do své knížky zakládám další záložku: myšlenka na řeholní život se začala formulovat zcela jasně - pochopila jsem, že tento způsob života mě sice přitahuje, ale své místo musím teprve najít. Rozhodla jsem se, že celou věc uchovám v srdci, dokud nebudu mít jasno.
Během studia na gymnáziu jsem poznala vícero sester z různých kongregací. Pozorně jsem si jich všímala a, pokud to šlo, nenápadně jsem se snažila dovědět se víc o jejich způsobu života. Přitom jsem si dávala velký pozor, aby si toho někdo nevšiml. Jednou jsem v knihkupectví narazila na jednu knížku o povolání. Jelikož mě paní z knihkupectví znala, což by mne mohlo „kompromitovat“, poprosila jsem kamarádku, zda by mi knížku nekoupila ona. J V následujících letech jsem ještě „vyzkoušela“ další duchovní cvičení pro dívky u různých sester, ale pak jsem to vzdala. Blížil se konec střední školy a moje hledání nabývalo na intenzitě. Jak jsem si však četla o různých řeholích a nebo je poznávala i osobně, všude jsem vnímala, že „to by pro mě nebylo“. Cítila jsem, že ačkoli mi byl blízký nějaký aspekt dané spirituality nebo způsob života, žádný z nich bych nemohla přijmout celý, „se vším všudy“.
Teď založím do své knížky další záložku. Nejspíš červenou a na zcela konkrétní místo. V prosinci 1996 jsem totiž v týdeníku Katolícke noviny četla článek o komunitě Dcer sv. Pavla v Praze: o tom, v čem spočívá paulínské charisma a co sestry dělají. Srdce „zahořelo“ podruhé. Napsala jsem jim dopis o svém hledání, na což mi odpověděly, že mi v mém hledání rády pomohou, a že když budu chtít, můžu je přijet navštívit do Prahy. Blížila se maturita a přijímačky na vysokou školu, takže vyhlídka na „výlet“ do Prahy se zrovna nerýsovala. Moje první korespondence se sestrami paulínkami se pozastavila - hledání povolání však ne. Mezitím se na naší škole objevili členové jednoho hnutí, a protože osobní kontakt se zdál být o mnoho přesvědčivější než dopisování si s někým v Praze, zazdálo se mi na chvíli, že „toto by mohlo být ono.“ Po skončení gymnázia se však hnutí nějak vytratilo, a jelikož lidi, kteří mě nadchli, dojížděli ze zahraničí, bylo docela složité je vystopovat. A tak „letní láska“ vyprchala. Nechala jsem celou věc „plavat“ s tím, že se uvidí později a začala jsem studium angličtiny a němčiny na Fakultě humanitních studií.
První semestr proběhl v pohodě, škola mě bavila a měla jsem fajn partu kamarádů. Navzdory tomu se kolem Vánoc otázka povolání přihlásila opět a s o mnoho větší intenzitou. Měla jsem pocit, že ačkoli bych měla x důvodů považovat svůj život za naplněný, přece žiji nějak naprázdno… Už jsem nebyla schopna tuto „záležitost“ víc odkládat. Tak jsem jednoho zimního večera před rodiči vyrukovala s tím, že chci do Prahy - podívat se k sestrám. Nakonec se má slavná první cesta do Prahy uskutečnila 27. 2. 1998 (letos to už bylo 10 let!). Aby to všechno bylo dostatečně bláznivé, jela jsem nočním busem v pátek večer, v sobotu jsem navštívila sestry a tentýž den jsem opět nočním spojem jela zpátky. (Dokonce v doprovodu maminky. To byl jediný možný kompromis, jinak by to doma neprošlo J).
Po rozpačitém setkání s dvěma sestrami (teď už spolusestrami, jež jsou v Praze dodnes), které tehdy zklamaly všechna má očekávání, a po dvou nocích strávených v autobuse, byl výsledný efekt podobný kocovině, ale jedna věc byla jasná: o prázdninách se na týden vrátím, abych je více poznala. To jsem pak i udělala. Jenže zázračné osvícení se nekonalo, ani jsem nedostala žádnou nebeskou SMS s potvrzením, že zde jednou bude moje místo (mobily ještě moc nefrčely) a dokonce před tak novým a překvapivým pojetím řeholního života, jaké jsem našla u paulínek, lehly popelem všechny mé dosavadní představy o tomto způsobu života. Jen v hloubi srdce jsem cítila, že zde bych se dokázala cítit „doma“…
Jak to všechno skončilo, už víte. Samozřejmě, nebylo to hned. Následovala ještě poměrně dlouhá doba hloubání a zrání, poznáváni charismatu i vzájemného poznávání se sestrami, během toho jsem dokončila studia a zkoumala, zda „bláznivá“ myšlenka vsadit život na Toho, koho nemůžu vzít za ruku či obejmout, je dostatečně pevná, aby vydržela… „na furt“. J
(Případní zájemci o volné pokračování příběhu, přepněte na Annina)
Zde už dodám pouze čtveré dík:
- Tomu, kdo se nebál vsadit na trochu divnou individualitu milující hory, běžky, kolo a cizí jazyky,
- svým nejbližším za to, že když pochopili, kam asi zamíří moje životní cesta, nekladli mi zbytečné otázky a diskrétně čekali, jak to dopadne,
- tomu, kdo mě v hledání doprovázel a uměl naslouchat nejen mým slovům, ale i mému mlčení,
- sestrám, které mě vzaly do své skvělé party.
Anna FSP
Na této fotce je Anna na lovu fotek pro e-neděle a na obálky nových knih. Fotka je ze začátku loňského léta, kdy jsme ještě spolu s naší představenou prožily prodloužený víkend v lesích na Vlašimsku.
Neodpustím si, abych ještě nepřisadila „svou“: Vypravuje se vtip, že když se jakýsi biskup ptal jedné z našich mladých sester, jaké máme „motto“ našeho charismatu, tak ona – zcela spontánně – odpověděla „rychle do postele, rychle z postele“. Což opravdu není oficiální „motto“, náš zakladatel by spíš řekl toto: „Sláva Bohu a pokoj lidem“. To, co tenkrát řekla, je vlastně totéž v praxi. Paulínky totiž mají své Desatero hbitosti - napsala ho v r. 1950 naše spoluzakladatelka Tecla Merlo do jednoho z listů, které pravidelně posílala všem komunitám po světě a je to tedy ryze „žensky praktické“.
Když pomyslím na sestru Annu, jak „kmitá“ v redakci, v komunitě, na KTF, na společných akcích od Pastorace povolání, ve farnosti u sv. Prokopa… a podle toho, jak se další věci nachomýtnou, tak i jinde; zdá se mi, že i ona si toto desatero dobře zapamatovalaJ a už chápu její tajemství, jak to všechno zvládáJ
- Buďte pohotové v jednání s představenými i se spolusestrami.
- Stručné vyřizujte telefonáty a neprotahujte povídání s návštěvami. Vaše hovory ať jsou krátké a povzbudivé, zkrátka žádné zbytečné řeči.
- Rychle a jasně odpovězte na korespondenci a emaily.
- Pohotově se pusťte do toho, co je zadáno.
- Bez protahování změňte své místo (typ apoštolátu, komunitu, zemi), aniž byste se litovaly a smutnily.
- Bez natahování se lučte při odjezdu i vítejte při příjezdu.
- Buďte hbité v knihkupectví i v redakci (neztrácejte čas bloumáním po internetu).
- Do každé práce se pusťte hned, nic neodkládejte.
- Buďte čilé v celém svém chování. Dbejte na důstojnost svého povolání, ale nebuďte strnulé či afektované.
- Neváhejte se zpovědí, ale neprotahujte ji. Vyložte jednoduše a jasně co je třeba, nic víc.
Pravda, trošku jsem to uzpůsobila podle dnešních poměrů. To s tou postelí jsem v originále nenašla, ale sama poznávám, že když večer do ní hupnu „včas“, nehrozí mi, že ráno zaklapnu budík, ale naopak jsem „na příjmu“ už při meditaci a celý den mi tahle „hbitost“ v jednání i myšlení docela vydrží.
Komentáře
"Po rozpačitém setkání s dvěma sestrami (teď už spolusestrami, jež jsou v Praze dodnes), které tehdy zklamaly všechna má očekávání..." tohle mě hrozně pobavilo, protože je to tolik ze života!! Člověk je kolikrát zděšený prvním dojmem a když se za čas ohlédne, jenom se chytá za hlavu, že neviděl už dřív to dobré a strachoval se o blbosti..
"Kdo má moudrost,
kdo má schopnosti,
kdo má sílu vůle,
kdo má štědré srdce,
kdo má ducha oběti,
kdo touží po svatosti,
kdo žízní po duších,
ten ať přijde s důvěrou.
Ve vydavatelském apoštolátu
se možná vyčerpá,
ale pořád před sebou uvidí,
jak se cesta prodlužuje,
rozšiřuje a stává se čím
dál krásnější."
(Blahoslavený Jakub Alberione)
Někdy toho, co musejí sestry paulínky zvládnout, je opravdu hodně! Takže někdy jsou opravdu vyčerpané. Hodně síly!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.