"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Uklízeč, staniční sestra a papež

8. 4. 2008 9:24

Uklízeč, staniční sestra a papež

 

Ptáte se, co mají tato slova společného a proč se ve společnosti papeže vyskytují „méně důležitá“ povolání?

 

Před týdnem tomu byly už tři roky, kdy odešel do Otcova domu papež Jan Pavel II. V médiích, během různých setkání i na středeční audienci se současným papežem bylo mnoho řečeno, zazněla krásná slova a „přetřásala se“ otázka, kdy že už bude blahoslaven atd. Ale pro mne se letošní vzpomínka nese ve spojení těchto tří slov (osob).  Ale vezmeme to od počátku: 

 

Minulé úterý komunita Sant´Egidio ve své domovské bazilice Santa Maria in Trastevere uspořádala „vzpomínkový večer“ Ricordando Karol (Vzpomínajíc na Karola). Myslela jsem si, že to bude přehlídka důležitých osobností (což mimo jiné byla: v kostelních lavicích zasedli diplomaté, politici, včetně italského exprezidenta, který býval do jisté doby zapřísáhlý odpůrce papeže), ale nakonec celý večer měl jiný ráz. Krom těchto „důležitých“ v lavicích i v bočních lodích byli přítomni především polské sestry a polští kněží a seminaristé, pak ale i „generace Jana Pavla II.“, tedy jeho mládež; křivdila bych však mnohým dalším… Zrovna kolem nás bylo dost lidí v aktivním věku: žen i mužů. Překvapivá byla i účast zástupců médií – tedy že zůstali až do konce (v ČR by natočili prvních pár minut a pak „via“).

Jak jinak se mohlo začít než videoprojekcí památného proslovu po zvolení papežem, kde Jan Pavel II. vyzval svět a především ty, kteří jsou za něj zodpovědní: „Nemějte strach otevřít dveře Kristu…“. Jinak jednotným motivem celého setkání bylo 2. vydání knihy rozhovorů se Stanislawem Dziwiszem (sekretář JPII.) Život s Karolem (podle této knihy se také chystá hraný dokument, jež bude mít premiéru na podzim a my jsme mohli vidět jeho část). Některé úryvky z knihy přednesl Piotr Adamczyk, polský herec, který ztvárnil postavu papeže ve filmu o něm (v nás to v TV nešlo, ale ze SR dorazily nějaké kopie – kdo jste viděl). Četbu prokládal hrou na housle Piotr Marciak (já ho neznám, ale Karina mě informovala, že je to významný umělec nejen v Polsku).

 

Samozřejmě, že došlo na svědectví důležitých osobností ze života církva: kardinál Ruini, vikář Římské diecéze (poprvé jsem ho viděla se usmívat – že by další zázrak JP II.?) krom jiného vzpomínal, jak papež každý večer otevřel okno a žehnal městu Římu. Na papeže vzpomínal i zakladatel hnutí  Sant´Egidio a charakterizoval JP II. jako toho, kdo dokázal zprostředkovat lásku Boží i lidskou všem lidem, neboť všichni mají zapotřebí cítit se být milováni. Přítomný postulátor případu blahořečení a kanonizování Jana Pavla II. – ikdyž nemohl odhalit nic, co je ještě „tajné“ - citoval alespoň z jednoho dopisu, který přišel mezi mnoha dalšími (a nebo které se nacházejí každý den na papežově hrobě) a jež všechny nesou adresu: Jan Pavel II., causa blahořečení, Řím. Byl to dopis jedné ženy – prostitutky, která v dopise „rozmlouvala“ s papežem a žádala ho o přímluvu, protože v tomto světě nevidí naději na radostný život… Postulátor zmínil i mnoho příkladů konverzí a zázraků, o kterých je díky své službě informován. Když se ho moderátor zeptal, jak na něj působí všechna tato svědectví, řekl, že ho to jen utvrzuje v tom, že: „Jan Pavel II. byl autentickým člověkem a knězem celým srdcem. Nejprve jednal in persona Christi a až pak jako Kristův náměstek.“ Myslím, že to byl samotný sekretář kard. Dziwisz, který krom svého vyznání velkého přátelství k JP II. zmínil další drobnou příhodu, která však vykresluje JP II. velmi dobře: před dveřmi papežských pokojů stojí švýcarská stráž. O Vánocích papež vyšel ven z pokoje a udivené hlídce popřál „šťastné vánoce“ – byl jediný v celém paláci, kdo tak učinil!

 

A kam se mi ztratil uklízeč a staniční sestra? Mezi všemi důležitými osobnostmi byli vlastně oni dva „hlavní hosté“ celého večera. Protože to byli právě oni dva, které si umírající papež přál vidět, aby jim symbolicky pohledem poděkoval a požehnal („bylo to gesto fyzicky velmi slabé, ale vnímala jsem velikou duchovní sílu“, řekla staniční sestra). A tak před zaplněnou bazilikou vzpomínal nespisovnou italštinou uklízeč Francesco, jak se ho papež v prvních dnech „ptal, kde se co v domě nachází“ a jak k němu byl vždy milý a že si pak týden nemyl vlasy, aby to požehnání už od zemřelého papeže nesmylJ O něco déle, spisovněji a vážněji vzpomínala i zdravotní sestra (jméno jsem zapomněla), která po boku papeže strávila  poslední dny v nemocnici Gemelli a kterou si rovněž dal zavolat v den, kdy svého odchodu. Připomněla sluneční paprsky, které JP II. v nemocnici vždy vyhlížel a které mu byly jediným spojením se světem za okny; popisovala, jak pospíchala do Vatikánu, když jí zavolali, aby přišla a jak si moc přála, aby to stihla, protože „její papež“ ji volá, jak se dívala z okna na plné náměstí modlícího se lidu a jak naslouchala dechu papeže…

 

Vlastně jsem slyšela mnohá svědectví o posledních dnech papeže (včetně od Mons. Renata Boccarda), ale tahle dvě obyčejná se dotkla mého srdce nejvíc – asi proto, že byla tak obyčejná, jak byl a až do smrti zůstal obyčejný i papež Jan Pavel II. - Zpětně mě napadlo, že vlastně celý ten vzpomínkový večer byl typicky „wojtylovský“: obyčejný, plný hřejivého humoru, vyprávění, smíchu i vážnějších momentů, odkazů na Boží lásku a prozřetelnost, vždy zakončeno velkým poděkováním Bohu za dar takového člověka a papeže. Aby ne, když všichni vzpomínající nějakým způsobem s papežem prožili část života a „nakazili se“ jeho svatostí (toto slovo použil samotný postulátor procesu blahořeční – trochu jako narážku na svou funkci a zároveň jako osobní názor – ne tedy už hotový úsudek Církve).

 

Den po té, 2. dubna, na nám. sv. Petra na středeční audienci s papežem přišlo cca 40 tisíc lidí. My jsme se tam vypravily až večer na růženec. Trochu nás překvapilo, že vlastně se o něm moc nevědělo a ani nebylo nic venku připraveno – živě si pamatuji na zaplněné náměstí a opravdu modlitbou nabytou atmosféru, když si svět a věřící připomínali první výročí od úmrtí. Modlitba probíhala u hrobu a pro přítomné venku byl zajištěn přenos na obrazovkách. Na fotkách uvidíte, že nechyběli věrní rodáci, dorazili i jednotliví Italové a z jedné strany náměstí jsem slyšela i španělské písně. Modlitbu vedl kard. Comastri (hlavní kazatel svatopetrské baziliky), v jednotlivých desátcích se střídali mladí lidé. Po celou dobu modlitby svítila „papežská okna“ a dalo se vidět, že se „záclona hýbe“ (že by se s námi modlil i Benedikt XVI.?) V jednu chvíli se rozpršelo (zbožnější povahy řeknou, že to bylo právě ve 21:37 – tedy v okamžiku, kdy JP II. před třemi lety odešel): jarní deštík krátce omyl dlažbu a probral unavené poutníky a pak už zase jen svítila světla baziliky, okna papeže a hvězdy na nebi.

A opět to bylo takové „obyčejné“…V mé představivosti mne napadlo, že Jan Pavel II. se tam „nahoře“ po dobrácku usmívá a pak se otočí k nebeskému Otci a říká: „Vidíš ty duše, tolik potřebují poznat tvou lásku – prosím tě za ně všechny.“

A proč by tomu tak nějak nemohlo být?!

 

par fotek

  

Pozn: citace nejsou úplně přesné, neboť má italština není dokonalá;  zaznělo toho tolik a poznámky jsem si začala dělat až na úplném konci, když mne napadlo, že by to třeba někoho mohlo zajímat.

 

Sdílet

Komentáře

herby

herby Moc pěknej článek! Díky :-)

martinsmid Díky moc za zprávy a foto. Trochu nám tím v Česku děláš aggiornamento. Za čož jsme moc rádi. A drž se tam.

sanitan Ahoj Andrejko,
myslím, že všechno to dlouhý krásný povídání, cos tu psala, zůstává ve stínu toho, že J.P. byl jediný, kdo svým lidem popřál hezké Vánoce... Přijde mi to hodně smutný...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio