Sdělovací prostředky: rozcestí mezi sebeprosazováním a službou.

Hledání pravdy a její sdílení

 

 Čiňte lásku pravdou 

 

„Sdělovací prostředky mohou a musí přispívat k poznávání pravdy o člověku a k její obraně před těmi, kdo mají tendenci ji popírat a ničit. Dokonce lze říci, že hledat a ukazovat pravdu o člověku představuje nejvyšší povolání sdělovacích prostředků.“ To je jedna z „the best“ myšlenek, které mne oslovily na papežově poselství k letošnímu Světovému dni sdělovacích prostředků (slaví se tuto neděli).

 

 

Celé jeho poselství (není dlouhé, zkuste si ho otevřít a přečíst – já zde jen vybírám a „přežvýkávám“ úryvky) mi tentokrát opravdu „káplo do noty“. Nevím, zda je to tím, že už jsem čtvrtým rokem u paulínek, které médii a komunikací žijí, ale každopádně mne oslovilo, jak jde papež ke kořenu problému a jak jasně pojmenovává to, co zas tak jasné není: totiž že v rukou médií je pravda i lež o člověku, člověk sám.

 

Papež si uvědomuje a vyzdvihuje, že „hledání pravdy a její sdílení“ je důležitou úlohou sdělovacích prostředků v životě lidí a společnosti, neboť „neexistuje totiž žádná oblast lidské zkušenosti, … kde by se sdělovací prostředky nestaly konstitutivní součástí meziosobních vztahů i sociálních, ekonomických, politických a náboženských procesů.

 

Jaké jsou „plusy“, které média vnesla do života jednotlivce i celé společnosti? Přispěly ke:

  • gramotnosti,
  • sbližování lidí
  • rozvoji demokracie a dialogu mezi lidmi
  • podpoře a zlepšení porozumění mezi národy
  • univerzálnímu rozměru mírového dialogu
  • přístupu k informacím a k prospěchu, který z toho člověk má
  • zajištění svobodné výměny myšlenek (zvl. solidarity a sociální spravedlnosti).                                                                 
Jenže jsou tu i mínusy, které bohužel jsou až příliš časté a co je ještě horší – ani si je běžně neuvědomujeme, protože žijeme v nich, protože si myslíme, že se nás netýkají, že jsme vůči nim imunní - kdeže!
  • porobení člověka logice diktované zájmy (komunikace používaná pro ideologické cíle anebo pro agresivní reklamu spotřebních předmětů)
  • legalizace a prosazování zkreslených modelů osobního, rodinného a společenského života (tzv. fiction, které předstírají, že znázorňují realitu) 
  • překračování míry, vulgarita a násilí, jež mají za účel zvýšit sledovanost.

A zde je ono „rozcestí“ z názvu: „Lidstvo se dnes nachází na rozcestí. I pro sdělovací prostředky platí to, co je napsáno v encyklice Spe salvi o rozporuplnosti pokroku, který poskytuje nevídané možnosti pro dobro, ale zároveň otevírá propastné možnosti, jaké nikdy neexistovaly, i pro zlo.

V praxi to znamená volit mezi: ekonomickými či politickými zájmy, vyšší sledovaností, sebeprosazováním – být „star“, přinášet zprávy a příběhy, které strhnou emoce, ale nejsou pravdivé či úplné;  reklamy, které ti vsugerují, že abys byl „áčko“, musíš to a to a že jsi svobodný jen tehdy a tehdy, že nebudeš-li mít toto, je tvé zdraví a život v ohrožení, že určité modely chování jsou nejen pokrokové, ale vlastně zcela přirozené… A nebo se rozhodneš lidem ukazovat pravdu, svobodu, spravedlnost, solidárnost, krásu…povedeš je k poznání, které neubližuje, ale povzbuzuje; k uvědomění si vlastní hodnoty (neexistují žádná „béčka“, natož „zetka“ – zavřít, zničit, zabít)…

 A právě k této druhé volbě papež vyzývá, když mluví o INFOETICE, jež chrání lidský život - tak jako je v medicíně bioetika. „Právě proto, že se jedná o skutečnosti, které mají hluboký dopad na všechny rozměry lidského života (morální, intelektuální, náboženské, vztahové, afektivní, kulturní) a dávají v sázku dobro lidské osoby, je třeba upozornit, že ne všechno, co je technicky možné, je také eticky přípustné…. Když komunikace ztratí své etické zakotvení a unikne společenské kontrole, skončí u toho, že už nebude brát v úvahu ústřední místo člověka a jeho nezcizitelnou důstojnost, a bude riskovat negativní dopad na jeho vědomí a na jeho volby. V konečném důsledku bude podmiňovat svobodu člověka a celý lidský život. Proto je nevyhnutelné, aby sdělovací prostředky žárlivě střežily osobu a plně respektovaly její důstojnost.

Poslední citací z Poselství se dostáváme k pojmu  PRAVDA. „Člověk má žízeň po pravdě a hledá pravdu; … Ježíš řekl: ´Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí´ (Jan 8,32). Pravdou, která nás osvobozuje, je Kristus, protože jen On může plně odpovídat na žízeň po životě a po lásce, která je v srdci člověka.“  

Navrhuji ti malé cvičení: zkus si vykreslit obraz světa a člověka podle toho, co se dozvídáš z TV, rádia, internetu… a pak si vezmi do ruky evangelium a přemýšlej o tom, co říká Ježíš o lásce Boží k člověku, čemu vyučuje, k čemu dává příklad… Jsi chtěn, milován, přijímán i s nedokonalostmi; Bůh chce pro tebe štěstí, ale nenajdeš totální štěstí a naplnění, pokud nevyjdeš sám ze sebe, nebudeš milovat a odpouštět a žít v Boží přítomnosti; neexistuje zázračný přípravek, který tě zbaví nemocí a bolestí všeho druhu, ale jsou to oběti, které můžeš přijmout a připojit se tak k Ježíši trpícímu; nenajdeš větší slávu a ocenění než ve vydání se pro druhé, bude to jeho sláva, do které tě přijme a slova Ježíše „měl jsem hlad, byl jsem nemocný…a tys mne nakrmil, ošetřil…“. Myslím, že vás napadnou i mnohé další příklady. Už tušíš, kde je pravda a kdo ti ji říká?

 

Náš zakladatel bl. Jakub Alberione spojil pravdu s láskou k bližnímu (pro lepší pochopení vnímej za tímto slovem i aspekt: „caritas“ – viz např. encyklika Deus caritas est/Bůh je láska, kde se v její 2. části mluví o lásce k bližnímu – caritas/charita). Když za jeden ze „sloganů“  našeho apoštolského poslání prohlásil: Čiňte všem lásku pravdou. To je echo slov sv. Pavla v Listu Efezským (4, 15): „Žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava“ - tak katolický český překlad. Výstižnější je ekumenický překlad: Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

 

Musím přiznat, že já sama příliš nechápala, co tím přesně chce náš zakladatel říci, až papežovo poselství (a znalost italského jazyka) mi rozkódovalo tuto stručnou větičku: vždyť vystihuje naprosto dokonale ducha Paulínské rodiny a naše poslání, k němuž jsou v církvi paulíni a paulínky povoláni: úkol hlásat lidem naší doby, současné kultury a světa médií, evangelium,  Ježíše Krista – Mistra, který je cesta, pravda a život (Jan 14, 6). Alberione přirovnal službu pravdě a evangeliu k lásce k nejchudším, když přeformulovat slova apoštola Petra, která adresoval chromému u  Krásné brány (Sk 3,6):  Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ježíše Krista, Cestu, Pravdu, Život.“ 

Zdá se vám, že pravda a láska jsou pojmy, které se vylučují? Pokud je položen důraz jen na lásku, poselství evangelia se rozmlží, jeho náročnost zpohodlní a přežvýká se tak, aby ho kdokoliv mohl přijmout, aniž by musel cokoliv ve svém životě změnit. Kdo znáte z politiky slovíčko „korektní“, tak totéž hrozí i zde: všechno je respektováno, všechno je dobře, jen aby se náhodu neřeklo, že někdo lže, že někdo dělá něco špatného. Pokud se zaměříme jen na pravdu a zapomeneme na člověka (myšleno všeobecně), jemuž je poselství adresováno, skončíme u tvrdosti srdce, zákonictví a pravidel, jež nedávají žít - pravda tak ztratí svou vitalitu a stane se chladnou konstrukcí. Pravda a láska musí kráčet spolu! A toto je možné jenom v Kristu – v tom, který je zjevením lásky Otcovy („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ Jan 3,16.) a který sám je pravda („Ježíš mu odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ Jan 14, 6.) – „Pravda“, tak jak je použita v biblickém pojetí,  není filozofický pojem, o němž lze diskutovat, ale zde je představena jasně: je to sám Ježíš Kristus, ten, který přišel, aby nám zjevil Otce. Ježíš Kristus – podílník a zároveň zaměstnanec nebeské mediální společnosti „Nejsvětější Trojice“ s ručením totálně jistým – podloženým jeho vtělením, životem, obětí na kříži a zmrtvýchvstáním.

 

Hledat pravdu, aby byla sdílena (tak mi přijde přesnější překlad z italského originálu: cercare la veritá per condividerla), znamená hledat Krista a sdělovat ho lidem jako toho, kdo jim „komunikuje“ Otce a nejpravdivější smysl lidského života. Tedy každý křesťan, který v médiích působí, je povolán sloužit pravdě bez toho, aniž by sdělovací prostředky využíval k budování kariéry či hledal vlastní ekonomické zájmy. To necituji papeže, ale říkám to sama za sebe; mám před očima pár případů, jichž se to týká (omluvou snad těm lidem je, že vlastně ve skutečnosti křesťany nejsou).

 

Co dodat než zakončit modlitbou (slovy papeže): Prosme Ducha Svatého o to, aby nechyběli odvážní a opravdoví tvůrci komunikace, kteří budou svědky pravdy, věrnými Kristovu odkazu, nadšenými pro poselství víry a „dokážou být tlumočníky požadavků kultury a budou tuto epochu komunikace prožívat nikoli jako čas odcizení a zmatku, ale jako vzácnou dobu pro hledání pravdy a pro rozvoj komunikace mezi lidmi a mezi národy.“

 

Ne každý z vás působí v médiích, ale hledat pravdu a činit lásku bližním tím, že ji nezatajujeme, ale komunikujeme (slovy, skutky, …), to může a má opravdu každý. A tak přidávám ještě jednu z našich paulínských modliteb, která vystihuje toto úsilí o poznání pravdy, setrvání v ní a její hlásání světu: 

 

 

 

 

 

Vzývání Mistra Ježíše

Ježíši Mistře, posvěť moji mysl a rozhojni moji víru.

Ježíši, učící v církvi, přitáhni všechny do své školy.

Ježíši Mistře, osvoboď mě od omylu, od marných myšlenek a od temnot věčných.

Ježíši, Cesto mezi Otcem a námi, obětuji ti všechno a všechno očekávám od tebe.

Ježíši, Cesto svatosti, učiň ze mne svého věrného napodobovatele.

Ježíši Cesto, učiň mě dokonalým jako je dokonalý Otec, který je v nebi.

Ježíši Živote, žij ve mně, abych žil v tobě.

Ježíši Živote, nedopusť, abych se od tebe odloučil.

Ježíši Živote, dej mi žít navěky v radosti tvé lásky. 
Ježíši Pravdo, dej, ať jsem světlem světa.

Ježíši Cesto, dej, ať jsem pro druhé příkladem.

Ježíši Živote, dej, ať moje přítomnost všude přináší milost a útěchu.

Amen.