Příběh sestry Silvie, mé maestry Už je to počtvrté, co vám přináším jeden životní příběh. Na začátku to byla výzva mé maestry, abych oslovila spolunovicky a trochu je vyzpovídala. To ale netušila, že nakonec dojde řada i na ni samotnou! Že je to již „řádná sestra, poslušna zadání“ lze poznat podle toho, že mi odevzdala svůj úkol rychle, precizně a především stručně napsaný (neboť to jsem žádala po všechJ). A přitom je to zrovna ona, kdo by mohl popsat nejvíc stran… Přepadla jsem milou maestru uprostřed díla. Prý, že si budete myslet, že je nepořádná. Kdepak: to je kreativní příprava na další lekci novickám. Jmenuji se Silvia. Narodila jsem se v Terstu, který byl po celé dějiny důležitým přístavem střední Evropy, zvláště za Rakouska-Uherska. Ovzduší přístavního města mne otevřelo k přijímání lidí z různých zemí a odlišného vyznání. Naší rodinu tvoří pět sourozenců (rodiče již nežijí): dvě dcery a tři synové. Rodinné klima bylo u nás doma vždy velmi poklidné, veselé a nikdy nechyběla ani špetka „ducha dobrodružství“. Naše rodina žila katolickou víru velmi hluboce, podstatná část našeho života se odehrávala ve farnosti a v zapojení do Azione Cattolica (italské hnutí, kde najde své místo každý, ať malý nebo velký, žena i muž, svobodný, vdaná…). Můj otec míval malé papírnictví s knihkupectvím – zde jsem několik let pracovala i já. Od mého otce jsem si osvojila být pečlivá a poctivá v obchodování, ve vztahu k zákazníkům být vždy ta, která je jim k dispozici. „Mít misionářského ducha“, to jsem se zase naučila od maminky, která mne už od malička posílala za kamarádkami, abych je pozvala na katechismus a mši svatou. Od svých 10 let (až do 21 let) jsem žila spojena s farností, která se nacházela na okraji města. Bylo zde nutno vše „vymyslet“, protože ze začátku nechodilo do kostela mnoho lidí: a tak jsme hledali způsoby, jak lidi oslovit, jak připravit program pro mládež a hry pro děti… Náš farář byl skutečně „svatý muž“, krůček za krůčkem vedl mládež i dospělé k zralé víře. Věřil v moc tisku při hlásání dobra; nás mladší vybízel stát se „apoštoly“, kteří by každý týden přinášeli katolický tisk do rodin z farnosti. Být apoštolkou a hlásat evangelium druhým – to byla vždy touha mého života. V letech dospívání jsem také snila o rodině s mnoha dětmi, ale později jsem pochopila, že mě Pán volá „být Jeho“ a že mi chce svěřit rodinu ještě větší: celé lidstvo. Nebylo pro mne tak těžké rozhodnout se pro řeholní život a pro Dcery svatého Pavla, protože někde uvnitř mne jsem to už žila - bylo jen zapotřebí říci jasné „ano“. Ale opustit své rodné město, rodinu, farnost, to přeci jen nebylo tak snadné. Ne všemu jsme hned rozuměla, ale jednou jsem se už odhodlala…, a s postupem času přibývalo i světla. Když se ohlédnu za svým dosavadním životem (brzy mi bude 60 let), říkám si: „Rozhodla by ses stejně? – Ano, zcela jistě.“ Za těch 39 let řeholního života jsem se vždy cítila být držena za ruku a vedena. Objevila jsem dary, o kterých jsem nevěděla, že je mám; potkalo mne tolik věcí, které by mne nikdy ani ve fantazii nenapadly. Nikdy jsem se necítila být osamělá; Ježíšova přítomnost se pro mne postupně stávala čím dál důležitější: až se mi stal vším – kompasem mého života. Když tedy myslím na můj věk, nevnímám žádnou tíhu. Naopak, cítím se mladší než když jsem před 39 lety odcházela z domu. Dnes vím lépe „kdo jsem“, cítím se být „vybrána a milována“ (viz úvodní hymnus v Listě Efeským) a společně se sestrami rozptýlenými po všech 5 kontinentech země se cítím být na cestě, tak jako Pavel, k úplnému odevzdání mého života. Svěření se Pánu, které roste den co den, aby to byl Ježíš, kdo ve mne myslí, rozhoduje, miluje a … hlásá evangelium. Nedá mi to, abych ještě nedoplnila to, co ve své skromnosti zamlčela. Nezmínila se, že její starší sestra je také paulínkou (a jeden z bratrů misionářem v Latinské Americe) a že rodiče později přijali paulínskou spiritualitu také. Nenapsala ani „ň“ o tom, že strávila dlouhý čas u nemocného otce a později i matky, a jak v tomto čase v mnohém dozrála a také pochopila, že pro život kongregace není nenahraditelná, ale že komunita a spolusestry jsou pro ni nenahraditelné. Já mohu z každodenního pozorování dodat, že je nejčipernější z celé komunity i ze všech novicek, že se umí povznést nad spoustu maličkostí, které tak snadno dokáží udolat chuť k životu, že je velmi pozorná ke každé spolusestře a v modlitbě pamatuje i na ty nejzapadlejší komunity po celém světě. A abych nezapomněla: ráno vstává děsně brzo, protože, jak říká,: „Když láska volá, nejde to jinak…“ Tohle je fotka, kde je Silvii 22 let, v čase, kdy byla postulantkou. Ta fotka je vzácná, protože to byla jedna z posledních příležitostí setkat se s naším zakladatelem, tou dobou již stařičkým a nemocným. - Jinak na fotce krom rodičů jsou i bratři (misionář je ten úplně napravo), chybí však rodná sestra, která tou dobou byla už v noviciátě mimo Řím. I když naše Paula má pořád zvídavé otázky, možná někoho z vás napadne otázka, kterou jsme ještě nepoložily. Sem s ní, ráda sebe překladem a maestru nutností odpovědět trochu "potrápím" :-) PS: Požehnaný vstup do Svatého týdne. Vezmem vás s sebou na Květnou neděli slavenou společně s papežem na Náměstí sv. Petra!
Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl…(4. příběh - Silvia, Italie)
13. března 2008
Zobrazeno 2196×
Komentáře
Vaše maestra byla za svou skromnost při psaní svého životního příběhu předem odměněna bandou již teď téměř svatých novicek! :-P
Jinak ta fotka je přímo krásná a taky srandovní (zvlášť díky posunutým barvám a tomu bratrovi - misionáři, je to úplně jak z starého filmu - ty brýle..!). Prostě, moc se mi to líbí, hlavně proto, že je mi teď taky 22. Fakt radost si to tady číst a vidět, že ty ctihodné sestry byly taky někdy děcka.
Uctivá poklona a dík.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.