"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Volal(a) jsem k Pánu a on mi odpověděl…(3.příběh - Sara, Portugalsko)

Příběh Sáry

Dnes vám představím svou poslední spolunovicku Sáru. Kdo sleduje můj blog od počátku, mohl si všimnout, že se na fotkách z Alby neobjevila. Naopak na mých fotkách z Říma z roku 2004 byste ji našly po boku sestry Anny (Pražáci znají naši Aničku už druhým rokem jako sestru, tenkrát byla novicka spolu se Sárou). Jak to, že je Sára znovu v noviciátě se mnou? Boží cesty nejsou cestami lidskými a ne všemu hned rozumíme. Sára často opakuje: „Nevím, proč se to stalo, ale o to víc si vážím svého povolání.“

 

 

Modlitba u hrobu sv. Pavla v Bazilice sv. Pavla za hradbami

 

 

 

Mé jméno je Sára, je mi 31 let a pocházím z jedné malé portugalské vesnice blízko Atlantského oceánu. Má rodina je velmi početná, ze sedmi dětí jsem nejmladší. Je krásné mít tak velkou rodinu, v těžkostech či nemocích si navzájem pomáháme. Základem naší rodiny je žitá a sdílená víra.

Mé dětství a dospívání bylo docela normální: školu jsme skončila v 6. třídě a šla pracovat do továrny na boty (měla jsem 12 let, ale to je u nás běžné). Ve farnosti jsem byla velmi aktivní v pomoci při katechezi, při zpěvu a při ministrování. Náš farář měl mládež rád a snažil se nás zapojit do čeho se jen dalo. Ráda jsem také četla a dívala se na filmy, zvláště o zimních nedělích. Můj život plynul v povinnostech a radostech doma, v práci, ve farnosti…ale něco mi chybělo, vnímala jsem, že můj život tohle vše zcela nenaplňuje.

U nás je běžné, že farář zve do farnosti zástupce různých kongregací, aby představili své charisma. V roce 1997 k nám zavítaly Dcery sv. Pavla, aby spolu s námi strávily tzv. Týden Bible. Tyhle sestry mne hned oslovily: nenosily hábit, chovaly se „normálně“… a pak, bylo tu něco, co mě na nich přitahovalo. Zapojila jsem se plně do programu, který přichystaly. Od jedné z nich jsem najednou zaslechla provokující otázku: „Proč ty by ses nemohla stát jednou z nás?!“ Musela jsem nad tím přemýšlet. A zatím týdenní program šel dál. O dva dny později jsem se podílela na divadelním výstupu, při kterém zazněla i tato věta: “Slovo Boží nemá být jen slyšeno, ale má sestoupit do srdce a být neseno všem.“ To se mne hluboce dotklo! Pak skončil týden a já při loučení požádala sestry o adresu. Protože mi „srdce nedalo spát“, hned v následují týdnu jim i napsala a ony mi odpověděly. Pozvaly mne na jedno setkání s mládeží, na jehož konci jsme dostala knížečku o paulínkách s tím, že kdoví, možná se stanu jednou z nich… To nebyla provokace, to byl hlas toho, kdo mě volal. Vrátila jsem se domů s velkou otázkou. Nakonec jsem se odvážila učinit další krok a požádala sestry, aby mne doprovázely na „cestě rozlišování“. Poznávala jsem jejich apoštolát a spiritualitu a to vše mě fascinovalo. Můj farář mi byl rovněž nablízku a doma, ačkoliv jsem nic neřekla, moje maminka poznala, že se „něco“ v mém životě mění. Otec nejprve nevěřil, že bych já, se svým temperamentem, chtěla vstoupit k sestrám, ale když jsem začala po večerech znovu studovat, uvěřil i on, že to myslím vážně. Jak byl na mne pyšný! Celá rodina stála na mé straně, nikdo mi nic nerozmlouval.

V roce 2000 jsem se, spolu s dalšími dívkami, poprvé podívala do našeho domu v Římě (kde nyní jsme) v rámci SDM. Vykonaly jsme také pouť do Alby a okolí - míst zrodu naší kongregace. To mne ještě více oslovilo, má cesta hledání byla ještě intenzivnější. V září 2001 (měla jsem 25 let)  jsem vstoupila do kongregace, do komunity v Porto. Pokračovala jsem ve studiu a pomáhala v knihkupectví a v komunitě. Postupně jsem také pomáhala v dalších domech v Lisabonu a ve Faru. Se začátkem roku 2004 jsem se připojila k postulantkám v Římě a spolu s nimi v srpnu vstoupila do noviciátu. Na konci jeho prvního roku jsme se každá vrátila do svých zemí, abychom učinily „apoštolskou zkušenost“. V Portugalsku jsem se zapojila do příprav a konání Týdne Bible (toho, kde se zrodilo mé povolání), vše se zdálo jít dobře, ale v prosinci 2005 při jedné návštěvě lékaře mi bylo řečeno, že mám určitou nemoc, která mi nedovolí pokračovat ve formaci a stát se řeholní sestrou. To byl šok a zároveň okamžik velké zkoušky víry! Nastaly dny, týdny a dokonce i měsíce tmy a bolesti. Ale má rodina byla se mnou a podporovala mne. Já stále vnímala, že Bůh se mnou počítá a že mne volá. Když pak umřela má babička, prosila jsem ji, ať se za mne u Pána přimlouvá. A stalo se tak, neboť po pár dnech se věci začaly hýbat. Kněz, který mne duchovně doprovázel a věřil v mé povolání, mne doprovodil do jiné kongregace, ale brzy jsem se vrátila – nebylo to moje místo. Zkusila jsem pak ještě absolvovat kurz u sester, které se věnují katechezi, ale ani zde jsem nenalezla pokoj. Nabídl mi tedy možnost pracovat ve farnosti: nasadila jsem se plně, a vlastně jsem dělala to, co je naším stylem: skrze média jsem napomáhala zprostředkovat poselství evangelia lidem. Účastnila jsme se mnoha farních aktivit, spolupracovala s katechisty, podílela se na vydávání farních novin. A stále setrvávala v modlitbě, neboť mé srdce stále zůstávalo jistým způsobem nešťastné. Pak se stalo, že tento kněz, po té, co viděl, jak žiji a co nosím v sobě, odjel za provinční představenou, aby s ní o mě promluvil. Nevím, co se vše odehrálo. Vím, že jsem v tu dobu dostala dalšího přímluvce v nebi – v říjnu 2007 zemřel můj tatínek. U jeho rakve jsme ho prosila, ať spolu s babičkou udělají „něco“, abych se mohla co nejdříve vrátit mezi paulínky.

A stalo se tak a to velmi rychle! Můj návrat do kongregace byl povolen (bylo i prokázáno, že se lékař mýlil a já jsem zdravá), začátkem prosince 2007 jsem se vrátila do komunity v Lisabonu a pár dnů na to odletěla do Říma, abych spolu s Andreou, Paulou a Karinou znovu vstoupila do noviciátu.

 

 

Veliké Bohu díky a také všem, kdo mě podporovali, doprovázeli a věřili v mé povolání!

 

Sdílet

Komentáře

losberundos Teda, krásný příběh!Je vidět, že pro nás chce Pán to nejlepší=)))
Díky

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio