Bratře v Kristu,

víš, dal jsi mi trochu zapřemýšlet… A za to ti díky.

Nedávno jsem se modlila za jednotu mezi křesťany, ale díky tobě jsme si uvědomila, že je třeba vyprošovat i jednotu mezi námi katolíky. Myslím, že se nepletu, když řeknu, že tobě i mě leží Církev na srdci. Zdá se však, že někomu leží v žaludku. A ten někdo nese jméno Rozdělovatel: neboť rozděluje od sebe lidi a to jen proto, aby je oddělil od Boha samotného. V tomto týdnu (asi pondělí) zaznělo evangelium, kterému jsme příliš nerozuměla, protože jsem si nedokázala představit, jaké všechny hříchy Bůh může odpouštět, a co je to za hřích „rouhání se Duchu svatému“ (Mk 3,28-30). Možná si to už umím představit…

Ale díky ještě i za jinou inspiraci: Chystala jsem se napsat zamyšlení do postní doby, takový malý nápad na „cvičení v lásce“ (podle 1Pt 3,8-9) a díky tobě si mohu nejprve sama na sobě ověřit, zda jsem nechtěla před ostatními „machrovat“, ale sama o to neusilovat ve VŠECH případech.  Neboť vždy, když večer zpytuji uplynulý den, a děkuji Pánu za Jeho přítomnost a vedení, říkám: „Opravdu jsem tě, Pane, dnes milovala? Lze to vyčíst z mé lásky k bližním (1Jan 4,19-21)? Ne pokaždé mohu odpovědět kladně…

A tak, když jsem při dnešní mši vnímala neklid, protože jsme musela na tebe myslet, a tak jsem vduchu spolu s  hostií vložila na paténu i tebe a odevzdala tě Pánu. Nemám učená a silná slova, tak jako mé svědectví nebylo výkladem katechismu. Tohle gesto a modlitba za tebe a tvé přátele je mou odpovědí, odpovědí, ke které mne vede láska Kristova a které mne učí i sv. Pavel (1Kor 13,2).

A k tomu vyzývám i vás ostatní, kteří budete číst tyto řádky.  Díky.