Jak jsem dostala kopačky

a zároveň zásnubní květiny

Dnes je sv. Valentina a předpokládám, že i Česko zachvátila mánie srdíček a pusinek, tak jako Itálii. A rovněž předpokládám, že alespoň mezi námi katolíky se ví, kde má tento svátek kořeny. Kdo zašel dnes do kostela, určitě to slyšelJ. Já mám dokonce to „štěstí“, že jsem dnes hned dvakrát projela kolem kostela, kde je uložena lebka sv. Valentina (zamilovaní na pražském Vyšehradě si mohou dopřát podobný luxus u jiné z jeho kostí). Jenže v Itálii a předpokládám, že nejen zde, se dnes slaví patroni Evropy: sv. Cyril a Metoděj, neboť dnes si připomínáme smrt sv. Cyrila (na blogu Jurise pravděpodobně najdete i reportáž ze mše svaté z baziliky sv. Klimenta, kde je Cyril pohřben a kde se každý rok k slavné bohoslužbě setkávají zástupci různých slovanských národů, aby vzpomněli na dědictví „bratří ze Soluně“ – letos liturgii vedou právě Češi!).

Pro mne má však svátek sv. Valentina opravdu velmi zvláštní význam a tak nebohý Cyril a Metod jdou trochu stranou… Opravdu se to týká věcí srdečních. Je tomu dnes pět let, co Pán ve své vynalézavosti využil i svátek zamilovaných, aby se naladil na mé vlny a odpověděl na mou srdeční otázku. Je to už pět let, co jsem akorát složila závěrečné státnice: byl to boj a poslední týdny opravdu k zešílení (myslím, že mnozí víte, o čem píšu). Už dlouho předtím jsem se modlila za to, abych našla odpověď, co dál se životem. Trochu „vypočítavě“ jsem Pána prosila, ať mi FAKT pomůže dostudovat a že to mi bude i znamením, co dál. Vnímala jsem, že po ukončení univerzity chci jasněji nabrat směr, který jsem už v srdci dávno tušila…

Ale aby to bylo komplikovanější, byl tu také jeden milý muž, na kterého jsem musela myslet (průběžně skoro dva roky), protože se mi pořád pletl do života (tedy, on se mi nepletl do života, to jsem se pěkně pletla já sama – vykládala jsem si jeho dobrotu, milá slova a gesta po svém – no jo, neznala jsem dříve mnoho věřících kluků a tak zkušenost s jedním hodným člověkem mi zamotala trochu hlavu a nechápala jsem, že může být nějaký muž hodný jen tak pro nic za nic, aniž by měl nějaké „plány“ se mnou).

A tak jsem stála už nějaký čas na křižovatce: více než půlka mého srdce volala k Pánu a toužila jen po Něm, ale druhá část mého já musela myslet na toho borce, který přesně splňoval mé požadavky (věřící, inteligentní s přirozenou autoritou, od „umění“ – no řekněte, kde se takoví vyrábí sériově?!) a kterého jsem potkala v okamžiku mého života, kdy jsem po křtu prosila o poznání Boží vůle pro mne. A zrovna on mi právě v těch dnech před státnicemi poslal pár milých emailů a ozval se, že přijede do Prahy a zda se může zastavit. Ach! J

Nebudu vás napínat, sv. Valentin to vyřešil za mne. 13. února v poledne jsem dořekla poslední větu u obhajoby a přesně do 24 hodin jsem dostala odpověď. Tento milý člověk mi oznámil (naštěstí ne z očí do očí, ale v emailu, který jsem otevírala s velkou nadějí!), že by se zastavil i s jednou naší kamarádkou, s kterou začal nedávno na vážno „chodit“. A tak jsem dostala kopačky a mám pocit, že ti, co byli v tu chvíli v mé blízkosti, zaslechli i jedno peprné české slovíčko. Vypotácela jsem se od počítače a šla akorát na mši svatou. Ještě než začala, postěžovala jsem si Pánu, ale místo aby mi „vynadal“, jak si to představuji a jak si vůbec dovoluji na Něj myslet a pak se nechat rozhodit kvůli klukovi, daroval mi květiny. Tedy, šlo o kytici, která byla ve váze na oltáři, ale já jsem naprosto jasně vnímala, že se jedná o květiny určené pro mne a že mi je dává právě dnes, kdy je den zamilovaných, a že mi je dává s „vážnou nabídkou“. Byla to pro mne kytice zásnubní. Pocítila jsem neuvěřitelný pokoj v srdci… a má otázka, co s mým životem, byla rázem zodpovězena. Už jsem nemyslela na onoho kluka se zklamáním, dokonce - naplněna láskou - jsem jim oběma ještě v té chvíli přála vše dobré (a dodnes přeji jim i dvěma dětem, které se už narodily), protože jsem našla ještě „Někoho lepšího“.

Je to praštěný příběh? Myslím, že trochu ano. Ale i láska se někdy zdá být praštěná, díváme-li se na ní jen lidskou logikou. Jasně, že jsem hned druhý den nezaklepala na dveře nejbližšího kláštera, dokonce to trvalo ještě celý další rok, než jsem rozpoznala místo, kam mne Pán přesně volá a než jsem se „dokopala“ požádat o vstup.

Ale toho dne, 14. února 2003, jsem „poznala“ pravdu mého srdce. A za tou pravdou jsem šla dál. - S kluky jsem se kamarádit nepřestala a kamarádím se s nimi i teď, ale Milý mého srdce byl a je od té doby už jen Jeden.

A tak: svatý Valentine, oroduj za nás všechny, kdo milujeme a jsme milováni/y! Oroduj za ty, kdo lásku hledají, kdo po lásce touží, kteří nejsou lidsky milováni a kteří pochybují o lásce Boží. I na tvou přímluvu kéž nás Pán, vtělená Láska, učí milovat: své nejbližší, partnery a partnerky, a také každého, kdo se stává naším bližním.

Amen.