Přátelé i náhodní čtenáři, pokračuji opět ve vzdávání díky Bohu za to, jak mne vedl a vede. Dnes dokončím svědectví, které jsem již kdysi zveřejnila - psala jsem ho v roce 2005. Dnes bych možná něco změnila, neboť s přibývajícím časem vidím nové a nové milosti, kterými mne Pán provázel. Změnil se i můj pohled na nejbližší – už nejsem tak přísná, nezazlívám jim, že mi Boha neukázali a že mi ho chtěli “zakázat“. Spíš je mi jich líto, že ho ještě nepoznali. Změnil se i můj pohled na mne samotnou: nebyla jsem hodna, neměla jsem zásluh, abys ke mně přišel, a přesto jsi přišel. Nemám je ani nyní, jen srdce plné vděčnosti.

 

 

Nežiji už já, žije ve mně Kristus!

Byla jsem pokřtěna o vigilii Zmrtvýchvstání Páně jubilejního roku 2000. Byl to rok milostí, a já to jen dosvědčuji. Ještě dnes cítím tu ledovou vodu (přivezenou z Jordánu), která mě probudila k novému životu. Tu noc jsem nešla spát, ani den poté. Můj život byl už navždy spojen s Bohem skrze Ježíše.

Velikonoční aleluja mě už neopustilo. Nebylo to hlasité plesání, ale navenek neslyšitelné „amen“ všemu, co přicházelo. Týden po křtu jsem nastoupila do svého prvního divadelního angažmá v Chebu. Nic lehkého. Do toho jsem začala zkoušet s jedním Rusem v Praze, a když pak odjel předčasně zpět do Petrohradu, táhla jsem to sama. Musela jsem se vystěhovat, pak hrozilo, že budu muset i z dalšího podnájmu pryč. Nastupovala jsem do svého prvního zaměstnání a zároveň dokončovala dvě školy, později přibyly další povinnosti. A co bylo pro mne nejtěžší, že doma rodiče o mé konverzi nic netušili, a když jsem se to nakonec odvážila říci (tohle přiznání mělo být mým malým dárkem pro „Ježíška k Vánocům“), počítala jsem rovnou s vyhazovem z domu. Nestalo se tak.

 

Přišlo i mnoho dalších, jakoby těžkých okamžiků, ale také nádherné a opravdu pokojem a radostí naplněné chvíle. A všude byl On se mnou. Dokonce o krok napřed. Vlastně vždy čekal o krok napřed, abych Ho neztratila z očí. Povzbuzoval mne, ale zároveň se přizpůsoboval mému tempu. A už do počátku zasadil do mého srdce touhu být mu stále nablízku… stát se jeho Nevěstou (o tom v jiném příspěvku).

 

Uvěřila jsem, protože jsem celým svým „já“ zakusila, že Bůh je. A že není vzdálen, ale že je člověku nablízku – tak jak mu jen dovolí přijít. Musím použít větu, která se mi dlouhou dobu zdála být jen frází: Bůh je láska. Nelze Boha nemilovat, když zakusíme Jeho lásku k nám.

 

Někdy se mě přátelé ptají, proč jsem si zvolila právě křesťanského boha. (Jako by existovali ještě jiní bohové a jako by to záleželo jen na mně, z kterého regálu v uličce „náboženství“ si vyberu:-) Tuhle otázku jsem si však musela i já promyslet a nejen to: spíše promodlit. Našla jsem tuto odpověď: protože žádný jiný Bůh se nestal člověkem, nevzal na sebe všechno lidské trápení (krom hříchu) a nevytrval ve své lásce až do smrti, a to i přes všechno nepochopení, odmítnutí a bolest od těch, kvůli kterým to vše učinil. (A myslím tím i sebe před pár lety a nebo dokonce „zítra“, až mě zase ovládne neláska k bližním a já to nebudu chtít změnit a Jemu svěřit.) A třetího dne, tak jak řekl, vstal z mrtvých! To je naše víra: náš Pán nelže, co slíbil Otci, splnil, a co slíbil lidem, také.

 

Když se ohlédnu na těch 8 uplynulých let, vidím, jak Ježíš jemně a vytrvale formuje můj život. Je mi vzorem – sice dokonalým, ale zároveň tak chápajícím, že se Ho nemusím bát. A především je to Ten, který neopouští, který je stále se mnou, slyší mě, promlouvá ke mně a stará se o mne. V modlitbě, ve svátostech, ve společenství těch, kteří svým životem vyznávají Jeho jméno a nebo také při setkání s těmi, kteří potřebují pomoci (a nebo naopak, když mně je pomáháno), cítím zcela zřetelně, že On je přítomen. Je mi jasné, že slovy lze Boha málokomu přiblížit. Jsem přesvědčena, že Boha druhým ukážeme nejlépe sami na sobě: na našem životě, na vztahu k bližním, na vztahu ke škole či k práci, k svěřeným úkolům… Tím, že ho sami poznáváme a žijeme s Ním.

 

Co mi dal křest a život s Pánem? Radost, která vyvěrá z vědomí, že nejsem sama, že můj život má smysl, že je tu On. Pokoj, který dává jistotu do shonu a nejistot dnešního života. Nový pohled Lásky - na nejbližší i na ty, které jsem dosud vnímala více jako ty „cizí“. A také znovu nabytou Čistotu, protože se nyní - přes všechno, co jsem předtím prožila - cítím opět čistá. Působením Ducha Svatého mi byla dána síla být Jeho svědkem a odvahu dělit se o dary, které mi svěřil.

 

 

 

Pane Ježíši, prosím tě za ty, kteří toto vyznání čtou:
kéž jsi jim Ty sám povzbuzením v životě víry.
Žehnej jim i jejich blízkým, provázej každého, kdo tě hledá,
a posílej nás k těm, kdo Tě odmítají, protože nepoznali
Tvou skutečnou dobrotu a lásku.
Buď to Ty, kdo v nás odpouští, smiřuje a miluje,
kdo píše a promlouvá, kdo říká „ano“ životu, ale jasné „ne“ zlu, kdo zná pohladit a utěšit, kdo podává pomocnou ruku,
kdo v nás koná Boží vůli.
Ježíši, žij v nás a proměňuj nás!

V modlitbě spojena s vámi

neposedná Andrea