Je konec ledna, ode dne, kdy jsem naposledy přidala pár stránek z deníčku, uběhly skoro 4 týdny, ale mě se zdá, že uplynulo mnoho dní. Opět byly tak PLNÉ a NAPLNÉNÉ.

 

Zvláštní vstoupit do nového roku pohřbem, ale bylo tomu tak, hned 1. ledna odpoledne jsme doprovázely jednu z našich sester do nebeského domova. Velmi mne to oslovilo! Spíš než zádušní mše to byla pro mne mše svatební. Nevěsta mlčela, neb již byla blízko ženicha, a my jim ze země zpívaly svatební písně a vyprošovaly na její cestu milosrdenství a zároveň prosily, aby na nás, svou pozemskou rodinu, nezapomněla.

 

Pak nastal běžný šum: spolu s komunitou jsme slavily Befanu – něco jako u nás Mikuláš, viz fotky s přesným popisemJ a taky jsme společně ukončily čtení knihy Judit závěrečným sdílením toho, co jsme se o postavě Judit a o tom, co pro nás představuje za typ ženy, dozvěděly a v kterých našich knihách či filmech se toto téma objevuje (já stručně představila celkovou českou knižní produkci s přihlédnutím k naší pražské „casa editrice“).  Dál jsme pokračovaly ve škole a v domácím studiu a také v poznávání dalších míst našeho apoštolátu – o tom až někdy příště. Náš program byl zpestřen pozváním na večeři do generálního domu. Prý se to normálně nestává, mně to přišlo docela „obyčejné“ – prostě jsme povečeřely a popovídaly s generální představenou a po kapitule nově složenou „radou“.

A samozřejmě jsme dochystávaly poslední detaily našeho noviciátu. Nevím, jak to kde probíhá, ale u nás to bylo opravdu v „paulínském duchu“. Nastudovaly jsme si, co o noviciátě říká Církev, co naše dokumenty a náš zakladatel. Pak jsme v modlitbě o tom meditovaly a ptaly se Pána, co z toho je pro nás nejvíc oslovující, kde máme nejvíc růst, jako jedinci i jako celá skupina. Pak jsme pracovaly v dvojicích a zkusily zformulovat stručně a přitom výstižně, co pro nás noviciát znamená a jak ho chceme prožívat (škoda, na zmrzlinu se nedostaloJ). Pak jsme se prostřídaly ve dvojicích a pokračovaly v meditaci a formulaci konkrétních bodů, které se týkají života modlitby, studia, apoštolátu a života oproštění se od věcí i sebe samých. Bylo to náročné, ale zároveň jsme se naučily spolupracovat, přijmout názor druhého a vzdát se svého k prospěchu druhých. Všechno to bylo technicky vyladěné: psaly jsme to samozřejmě do notebooků/PC a výsledky promítaly, abychom měly naši práci před očima a mohly dál diskutovat a eventuelně přepisovat, co bylo třeba. Výsledný text se pak zpracoval graficky (další lekce spolupráce). Zároveň jsme dohledávaly texty písní, které by odpovídaly tomu, co jimi chceme sdělit a protože nejsme žádná z nás Italka, došlo i na píseň v našich jazycích: při žalmu se jako odpověď zpíval kánon z Taizé „Náš Bůh je láska“ (rumunsky, portugalsky, polsky, česky a pro komunitu i italsky). Taky jsme, opět po modlitbě a společné diskuzi, daly dohromady čtení tak, aby první i druhé čtení ladilo se žalmem i s evangeliem. Tohle se nám podařilo docela rychle (zkuste si ty texty najít: Iz 43,1-5a, Žl 63,2-9 v ekum. bibli, Ef 1,3-6.9-14 a Jan 15,5.15-16), zdá se, že Duch svatý vane naším společenstvím a sjednocuje nás.

 

Abychom našemu Pavlovi a také našemu charismatu přišly více „na kloub“, téměř zázrakem se nám podařilo propašovat na konferenci o sv. Pavlu, která byla pořádána pro paulínské spolupracovníky (laici k nám skrze charisma připojení) a diecézní kněze, kteří rovněž žijí z našeho charismatu (v ČR to ještě neexistuje, v SR je jeden biskup z naší rodiny). A tak jsme slyšely přednášku o ženách – spolupracovnicích sv. Pavla (vždy ta jména přečtu téměř bez povšimnutí, ani jsem netušila, jak pro Pavla byly ženy jako apoštolky důležité), přednášku měla samozřejmě žena, sestra z další naší paulínské větve (do češtiny by se to přeložilo asi jako „pastýřka“ – italsky: pastrorella, jejich povoláním je působit ve farnostech a být jakousi prodlouženou rukou kněze – aby byly tam, kde on nemůže být, tahle sestra je v Itálii dost známá, vystupuje i v TV s biblickými příspěvky). Druhým přednášejícím byl sám „generální šéf“ paulínů  a mluvil o tom, co znamená být „sv. Pavlem dnes“. Náš zakladatel totiž dal úkol paulínské rodině: být svatým Pavlem dneška. Nejen že přednášející toho odpoledne stáli za to (zcela jistě i ti v dalších dnech), ale také jsme si tím pádem udělaly výlet do Aricci, místa blízko letního sídla papeže: les, jezero a k tomu krásné počasí!

A pak už byly před námi exercicie. Protože jsme se jich účastnily společně ještě s novickami, postulantkami a kandidátkami od našich „sestřenek“ Učednic Božského Mistra (Brněnští znají jejich obchůdek – Liturgický apoštolát), tak bylo nutné sejít se společně, připravit na každý den písně k liturgii a ty písně se naučit. Během exercicií se zachovávalo ticho, proto tahle příprava předem. A tak jsme jeden den zajely my k nim a další den ony k nám, kromě písní jsme se poznaly trochu mezi sebou (jejich složení je ještě zajímavější: 2 Italky kandidátky, 2 Ukrajinky a 2 Portugalky novicky 2. roku, 2 Polky a 2 Italky nastávající novicky: zdá se, že u nich nelze vstoupit sama, že je podmínkou přivézt ze své národnosti ještě jednu: že by to byl nějaký reklamní trik?!) A také jsme dostaly „úvodní lekci do exercicií“ od kněze, který nás pak celých 8 dní provázel. (Pár fotek z místa, kde žijí, kde proběhly exerciie a ze závěrečného, už hlasitého, zakončení exercicií dodám do fotoalba.)

 

Exercicie, která nás čekaly, totiž nejsou jen tak nějaké exercicie. Jsou připravené od našeho zakladatele přímo pro novice a novicky a jejich zvláštností je, že vlastně nikdy nekončí! To, co se žije oněch osm dní, pak pokračuje po celý noviciát a pak i v celém životě, jež je noviciátem pro život věčný. Exercicie se jmenují Donec Formetur Christus In Vobis – můj neumělý překlad: Aby se ve vás zformoval Kristus. A je to tak: všech osm dní a pak i celý život není postaven na nějakém cvičení ctností a dobývá svatosti všemi silami a způsoby, ale na tom, že necháme Ježíše Krista žít v nás: v naší mysli, vůli a srdci. Nebojte se, neudělám tady teď osmi denní přednášku. I tak by to nestačilo a já sama mám teprve „nakročeno“. Naše maestra už tyto exercicie absolvovala několikrát (nejsou jen pro novicky) a po každé jsou pro ni nové, tak jako život, který žijeme, nikdy se neopakují, stále přináší nové vrůstání do Krista. Krom toho, na konci exercicií každý po „poradě s Nejvyšším“ a nebo ještě lépe po té, co mu po celou dobu naslouchal, napíše velmi stručný a konkrétní „duchovní plán“ na celý rok, který vychází z Božího Slova a toho, co jím Pán řekl každému konkrétně a pak ve třech krocích jsou „úkoly“ podle naší metody pravda-cesta-život. Tenhle „plán“ se neschová na tajné místo, ale každý den a o měsíčních rekolekcích se krátce reflektuje, zda opravdu v těchto věcech a oblastech došlo k pokroku. Asi to zní takto divně, ale je to dost dobrýJ!

 

Já se na těch osm dní ticha velmi těšila. A zároveň jsem si nesla jednu naléhavou otázku, která mne provázela od chvíle, kdy jsem začala hledat své „místo“, tedy ještě i před vstupem k paulínkám. Ikdyž mi Pán dával jasná znamení a potvrzení a jeho přítomnost mi nikdy nechyběla, přesto jsem v sobě občas cítila neklid: mé srdce bylo jakoby rozdvojené. Vnímala jsem, že chci nasadit celé své já do hlásání evangelia tak, jak je to u paulínek a zároveň jsem vnímala hlubokou touhu po spojení s Pánem v kontemplativní modlitbě. Marně jsem však hledala své místečko v nějakém „uzavřeném klášteře“ – Pán mě jasně posílal k paulínkám a já to nechápala a v skrytu duše se tomu bouřila. A právě tohle skryté bouření mě občas zneklidňovalo, protože jsem netušila, zda je to jen můj „pocit“ a nebo i nějaký „vzkaz od Pána“. Na exerciciích jsem si už druhý den večer tohle uvědomila. Tedy On mi to jasně „naservíroval“: Andreo, ty odmítáš mé pozvání. Nepřijalas naplno, co žiješ. To tě činí neklidnou, nespokojenou… Šok!!! To, co bylo skryto, vyšlo na světlo a já musela reagovat. Nešlo tenhle šuplík zpátky zasunout. Třetí den byl dnem Milosrdného Otce a tak jsem proti všem svým zvykům naklusala ke zpovědi jako první. Prostě jsem vyznala, že se po celou dobu vzpírám a že bych chtěla i v této věci Bohu diktovat, kde je mé místo. Zázrak se nestal, ale já to poprvé takto nahlas řekla. A dál vedla „boj“, tentokrát však se sebou a ne s Bohem, který se „spletl“. V tomto okamžiku jsem také vzpomněla na všechny, kdo mi slíbili modlitbu, a na dálku jsem k nim volala, ať neustanou (díky, kdo jste mě provázeli, fakt jsem se o vás opírala).

 

A zatím pokračovaly přednášky a meditace a najednou jsem začala odhalovat, že to, o čem mluví náš zakladatel a jak nám to vysvětluje don Guido, že to je přesně to, co hledám. Nepochopitelné! Až do té doby jsem měla pocit, že charisma paulínek a zvláštní smutek mé duše po Pánu nelze spojit, že já nedokáži být aktivní a vydávat se do posledního a zároveň se pak ztišit a ponořit do modlitby, abych měla o chvíli později zase z čeho vydávat. Dvě rovnoběžky, které se nemohou protnou, se prý v nekonečnu jednou protnou. Tak i má otázka a odpověď se protnuly: v tom, který je Nekonečný (nekonečný ve své lásce, dobrotě, moudrosti, milosrdenství, kráse, něžnosti, pravdě…).

Ne že by teď bylo všechno snadné a já od minuty dokázala propojit studium, apoštolát a modlitbu a že by najednou bylo vše růžovější a lehčí, že bych nyní maestře odkývala všechno a pro mé spolunovicky skočila do ohně. Je dlouhá cesta přede mnou… a dost možná, že z mé strany přijdou zase nějaká „ale“. Ovšem Boží odpověď tu je a buď ji přijmu a nebo se budu kroutit a vykroucet. Kéž by ne!

 

Po návratu z exercicií jsem měla ještě abstinenční příznaky a tak jsem v nejbližších dnech trávila v kapli více času, ale se začátkem nového apoštolátu  se nám vrátil i běžně „nadupaný“ program dne. A dokonce i čas siesty jsme aktivně využily: začaly jsme se chodit modlit novénu k sv. Pavlovi a to přímo do nedaleké Baziliky sv. Pavla za hradbami. Nedávno archeologové potvrdili, že se opravdu jedná o jeho hrob a tak právě před ním každý den vyprošujeme pro náš noviciát to, co je třeba. A samozřejmě tam bereme s sebou i naše komunity a já i mnohé další (dnes to vezmu šmahem: vezmu vás všechny, kdo tohle čtete – a určitě to bude ještě „platnější“, protože u toho bude přítomen i papežJ při páteční vigilii ze Slavnosti obrácení sv. Pavla).

 

Abych nezapomněla, dneškem také končí týden za jednotu křesťanů. Jako paulínská rodina máme blízko k této iniciativě a tak krom toho, že se v komunitách modlíme, některé z našich sester se účastní i dalších setkání a celá paulínská rodina (samozřejmě ta část přítomná v Římě) se sešla jeden den na nešporách a mši svaté v Bazilice sv. Pavla a bylo to opravdu intenzivní. Vzpomněla jsem si také na své kamarádky nekatoličky, jak mi byly svědectvím o víře ještě v době, kdy já jsem o Bohu měla jen velmi mlžné představy.

 

Co mne ještě v lednu obzvlášť potěšilo, bylo setkání se sr. Stefanií. Je to Italka (supr ségra, jen o dva roky starší než já, ale vstoupila o 10 let dříve než já a tak už má i po věčných slibech), ale nyní působí v Moskvě, spíše se tam teprve rozhlíží. Nevím, kde se to  ve mně vzalo, ale mám v sobě jakousi „slabost“ pro Rusko. Už v Praze, ale zvláště v Římě, narážím stále na něco „ruského“. Fakt, že to sama nevyhledávám! Jak by se mi třeba mohlo podařit ve stejný den, aby mi omylem přišel mail napsaný v azbuce od jednoho kněze, který mne skoro nezná, ale domnívá se, že UŽ působím v Rusku. A v tentýž den najít ve skříni s plakáty knížku v ruštině o naší zakladatelce a skoro ještě s touto knihou v ruce jsem narazila na chodbě právě na sr. Stefanii, která si přijela obnovit vízum do Itálie! A v těchto „ruských náhodách“ bych mohla pokračovat dál, mám jich ještě dost v zásobě. Stefania se před včerejším odletem do Moskvy u nás ještě zastavila a víc jak dvě hodiny vyprávěla, promítala fotky a já, místo, aby mne to odradilo, se ještě více nadchla. Ale jak už jsem „uklidnila“ pražské sestry, neodejdu z Prahy dříve než se dostaví alespoň deset nových dívek (holky, přece mě nenecháte zestárnout v Praze?!!!:-) Samozřejmě, že by mne tam musela poslat kongregace, že to nezáleží na mě. Ale těch náhod je prostě podezřele moc. A tak se za Rusko modlím, naše sestry tam opravdu dělají pěknou službu – tak jako naše v Praze, tak jako po celém světě, žijí-li podle ducha sv. Pavla!

 

A jaký byl vstup do noviciátu? Pěkný: prožily jsme ho společně s celou komunitou, představenými dalších dvou komunit a také sestrami z provincie a generálního domu. Jednalo se o bohoslužbu Slova v naší kapli. Nejprve jsme požádaly o to, abychom se mohly od našich sester učit, jak následovat Ježíše Mistra, Cestu, Pravdu a Život v duchu sv. Pavla a v postoji Marie, Královny apoštolů…. Představená nás přijala a v 2. části obřadu nám předala Bibli, růženec a ikonu podle mozaiky v našem sanktuáriu. Pak se celá komunita za nás modlila a i my jsme se v přímluvách přidaly s prosbou o požehnání našim rodičům a všem, kdo nás vychovávaly ve víře a doprovázely na cestě povolání, modlitba patřila i našim komunitám a národům (já přidala k českému i ten slovenský). Na závěr jsme se obrátily modlitbou k Marii, která je určena přímo pro novice a novicky, ale mnohé sestry se jí modlí každé ráno doteď. A pak měla pro nás komunita „dárek“: píseň, kterou pečlivě vybraly, nacvičily a nám předaly jako modlitbu za nás. Byla to premiéra té písně, oficiálně ještě nevyšla. Její text jsme dostaly na kartičce s jménem a datem vstupu do noviciátu. A pak následovalo objímání, blahopřání, smích…a slavnostní večeře (viz fotéčky – najdete mne na nich taky ostříhanou!). Byl to hezký večer prožitý opravdu ve společenství (z Prahy mi sestry zavolaly a jak mi řekly, ve stejnou dobu se modlily tytéž texty, co měly my, stejně tak tomu bylo i v Polsku – jinde nevím).

 

Dnes je pro paulínskou rodinu Slavnost obrácení sv. Pavla. Je to fajn, začít náš noviciát takovým dnem. Po komunitní mši jsme se vydaly do baziliky pokračovat už v 8. dni novény (večer se vrátíme na nešpory s papežem) a pak jsme si to namířily do vězeníJ Ne, že nás jako novicky hned zavřou za mříž, ale šly jsme do Mamertinského vězení, kde podle tradice byl před smrtí uvězněn i sv. Petr a Pavel. Ještě nebyly v centru turisti a tak jsme se zdržely k chvíli modlitby. Prošly jsme pak „Forum romanum“ a protože bylo krásně a ještě zbyl čas, odskočily jsme si ještě do kostela Sv. Petra v řetězech (turisté znají jako místo, kde je socha Mojžíše). Docela dobrý na první den noviciátu…

 

Odpoledne tedy vyrazíme na nešpory s papežem. Půjdeme v dostatečném časovém předstihu a tak budu mít dost času pamatovat na všechny mě drahé i prosit za ty, kdo zatím jako Saul pronásledují Pána a křesťany. A zvláště na srdci budu mít všechny, kdo ještě Krista nepoznali. Vždyť i já jsem patřila mezi ně. Pán mě potkal, „oslnil“ a změnil můj život.

 

Jak si přeji, aby všichni v Kristu poznali Boha Otce, aby v Něm odhalili smysl života, byli obdarováni pokojem a radostí, od Něj načerpali důvěru

a v Jeho blízkosti a podle Jeho slov toužili žít.

 

Tohle úpěnlivé volání se skrývá v srdci novicky Dcer sv. Pavla. Nyní je čas formace, čas usebrání a modlitby, a tak každý den se modlím na tento úmysl. Dá-li Pán a já za dva roky složím sliby, toužím dát proto i život v apoštolátu.

 

 

 

 

FOTOALBA

vstup do noviciatu a co tomu predchazelo,

lednove udalosti