Vánoce za mnou a vstup no noviciátu přede mnou

 

Třetí neděle adventní - tento den jsme šly jsme na mši svatou v polštině. Na rumunské jsme byly před týdnem a do adventu jsme vstupovaly česky (v Nepomucenu je vždy první neděli v měsíci mše v češtině). Jasně, že jak na rumunské, tak na polské mši bylo narváno. Ale jen na české se po skončení konalo občerstvení s českou vánočkou a neskafíčkem a jen já jsem znala více jak polovinu kněží a „lidu Božího“. Kolikrát si uvědomuji, že ta naše malá česká církev má výhodu: prostě se známe skoro všichni! A stačí být trošku aktivní a pořád potkáváš tytéž lidi, co jsou podobně aktivní. Takže ani tady v Říme si nepřipadám sama – ikdyž se fyzicky asi do Nepomucena hned tak znovu nedostanu, duchovně propojená s jeho obyvateli a obyvatelkami (sestry boromejky) jsem. 

Ještě tentýž den jsme vyrazily na adventní koncert Mons. Marca Frisiny do Lateránské baziliky (má na starost chór, který zpívá při událostech ve Vatikánu, sám skládá spousty písní a taky filmovou muziku k filmům s náboženskou tématikou – šly i v ČTv, a kdo byl na SDM v Římě, tak jeho písně taky zná). Přišly jsme o hodinu dříve a ještě zvládly najít místo k sezení, o něco později již bylo narváno: rodiny, dvojice, skupiny přátel, seminaristi, sestry… Neočekávala jsem to, ale koncert fakt stál za to. Zavřela jsme oči, přestala vnímat „šumy“ okolo mne a pokusila se i ignorovat jednotlivce, kteří se snažili zpívat spolu se sborem či sólisty, a jen jsem se nechala unášet hudbou, plnou radosti z očekávaného Mesiáše. Frisina každou skladbu uvedl, vysvětlil o čem se zpívá, když byla v jiném jazyce, kde a kdy vznikla a co se mi líbilo nejvíce: vždy její obsah nějak aplikoval pro život dnes, vlastně to byla taková malá evangelizace. Málem jsem duší narazila do stropu baziliky, ale naštěstí v závěru koncertu nastoupila „reklama“ na jeho muzikál Božská komedie a to mě vrátilo do reality (Frisina má u mě za to černý puntík, ale chápu, že potřebuje diváky a jejich peněženky). Na úplný závěr se všichni posluchači vymrštili ze židlí, což jsem považovala za gesto nadšení, kterému potlesk nestačí – omyl, to se pouze tak rychle začali odebírat domů!

Poslední celý týden před Vánoci se nesl ve znamení velkých změn: dozvěděly jsme se, kdy dorazí (a taky že dorazila) Sára, naše nová spolunovicka z Portugalska. Už absolvovala první rok noviciátu s minulými novickami (tedy i s naší sr. Annou), ale pak onemocněla a musela se dlouho léčit, a tak jsme ji „adoptovaly“ nyní my a velmi rychle se začlenila, jako by s námi byla od začátku!

Další změna nastala v našem apoštolátu. Jak jsem minule tušila, opravdu mne čeká od konce ledna katechetická redakce. Trochu mne to zaskočilo, protože jsem se to dozvěděla v pondělí večer a v úterý jsem tedy šla naposledy do našeho knihkupectví (ráno jsem vyrazila dříve a tak jsem se stihla zastavit v Bazilice sv. Petra a pomodlit se za všechny, které nosím v srdci). Kromě toho, že jsem se snažila dokončit započaté dílo – ujasnit rozdělení CD a dodat popisky, tak jsem rychle prošla všechna DVD, která u nás neseženete, a která mají dabing či titulky v různých světových jazycích a stojí do 10 Euro. Jejich seznam je v Praze, kdo má zájem, ať si ho vyžádá. Seznam jsme prošla ještě s naší sr. Laurou, která je v Itálii mezi sestrami specialistka na filmy a tak jsme vyloučily, co je už buď staré nebo mimo Itálii nepochopitelné. Zbyly fakt dobré filmyJ. Některé z nich jsou i naší paulínské produkce (naše nebo našich bratří) a stálo by za to (kdyby to nestálo tolik) udělat český překlad a nabídnout je do TV a nebo alespoň jako DVD.

Před svátky taky skončila škola a to moc pěkným způsobem: společnou mší svatou, jejíž části připravily samy novicky (takže nechyběly různojazyčné písně a liturgický tanec) a sloužil ji jeden z našich profesorů. Po mši následovalo občerstvení a co jsem nečekala – tanec. Starý magneťák a ještě starší kazeta a Filipínky už byly na place a tančily a do tance vtáhly i další „neEvropanky“ (naše menšina se jen dívala – holt jsme příliš civilizované a ztuhlé).

O víkendu jsme po velkém úklidu dozdobily všechny naše společné prostory a také dochystaly materiály na setkání (zde se tomuto typu říká: campo scuola X nejedná se jen o čisté duchovní rekolekce) s mládeží. Rovněž jsme dochystaly naše noviciátní přání (čí znám mailovou adresu, našel ho v příloze) a přijímaly dárky a přání ze všech stran Itálie, Evropy a občas i nějaké z větší dálky.

Abych nezapomněla, po celý advent nás každý pátek doprovázel jeden biblista z Gregoriany a vždy si připravil texty nedělní liturgie. Moc krásně to připravil, byl upřímný a sdílel své myšlenky a otázky, často dělal další odkazy – aktualizace pro dnešek a pro zasvěcený život.  Škoda, že ne úplně všemu jsem rozuměla. Komunita ještě o sobotních večerech společně rozjímala jedno z liturgických čtení a to způsobem, který stojí za to vyzkoušet (chystám se učinit drobný překlad a vložit příspěvek do rubriky „modlitební taháky“). V Itálii není tradice rorátů (poslouchala jsem je alespoň při cestě busem nebo při úklidu), zato je zde velmi oblíbená vánoční novéna (v češtině a slovenštině jsme jednu připravily – „Přijď, Pane Ježíši“ viz knihkupectví on-line na www.paulinky.cz). Naše komunita se však nemodlila z nějakého „letáčku“, ale sestry samy připravily texty; letos podle tématu „otcové víry“ a tak jsme poslední dny adventu prožily s Abrahámem, Izákem, Jakobem, Davidem, Josefem a Zachariášem. Jiná skupinka sester se ujala výzdoby, jiná vánoční kuchyně… a tak se každá něčím podílela na společné radosti. Fakt jako v rodině.

Poslední adventní neděli jsme nemusely přemýšlet, kam jít na mši svatou, neboť nás další sestra z naší komunity, sr.L ivia, pozvala na mši sv. na Piazza Popolo, kterou přenášela TV (kanál, který by u nás byl ČT 1 – takhle je tomu každou neděli z různých kostelů + po mši se přepojí na nám. sv. Petra a Anděl Páně s papežem). Režii měl jeden paulín, naše sestra je něco jako asistent režie + další funkce. Posadila nás pěkně do první řady a tak jsme již dopředu daly vědět našim rodinám a komunitám, že nás mohou vidět v TV – a prý jsme občas i vidět byly a prý jsme se tvářily děsně „zbožně“. Já se neviděla, tak nevím.

Štědrý den (mimochodem můj 100. den v Itálii) se v Itálii nekoná, ale my jsme si ho po večeři udělaly. Zapálily svíčku, purpuru, uvařily čaj a po polském vzoru četly evangelium a lámaly mezi sebou oplatku, pak se povídalo, jak se kde Vánoce slaví a taky jsme si rozbalily dárky od naší maestry – praktický, jak jinakJ. Na půlnoční jsme zůstaly ve farnosti. Od adventu je nový farář don Primo Gironi, je to paulín, biblista a kněz s praxí z jiných farností, skutečný pastýř, muž velmi pokorný a pozorný (na začátku oslovil i nás jako sestry a ptal se na různé návrhy a připomínky, a podobně se zastavil u všech skupin ve farnosti zastoupených). Celebroval i Te Deum na konci roku a taky např. zádušní mši za jednu zemřelou sestru – pokaždé je to pro mne modlitba a krása liturgie!

Po půlnoční jsme se sešly v komunitní kapli a zpívalo se Jezulátku, pak sestry navrhly jít zazpívat i „dvojčeti“ v naší noviciátní kapliJ A pak se šlo na teplou čokoládu (výbornou!) a panetone nebo pandoro (jedno má ovoce, druhé ne – něco jako naše vánočka, ovšem nemají už jiné cukroví, celé Vánoce se baští jen toto).

Já jsem se ještě vrátila do kaple a radovala se, že nekonečný Bůh se narodil jako malé dítě, aby člověk, to malé nic, mohl Bohu říkat Otče. Pak jsem si v pokoji rozbalila poštu a dárečky, které mi přišly poštou (díky moc Ráďo, Jindřiško a samozřejmě mami a tati a i prazska komunito) a ještě v duchu modlitby prozvonila několik mých přátel a spřízněných duší na znamení, že fyzická vzdálenost nevylučuje blízkost srdce…

25. prosinec byl opravdu svátek – pro mne poprvé křesťanský, neboť ikdyž už jsem vloni trávila Śtědrý večer v komunitě, na druhý den jsem jela domů. Tak jsem byla zvědavá, jak se slaví… Po mši byl velký slavností oběd, v jedné z přestávek jsme zazpívaly v našich jazycích Tichou noc (naučily jsme se výslovnost ve všech jazycích: polsky, česky, rumunsky a portugalsky – s italštinou jsme neměla problémy žádnáJ) a pak ještě jednu píseň italskou. Refektorium bylo parádně vyzdobeno, sedělo se u stolů kruhově uspořádaných. Jedna parta sester byla v kuchyni (těm jsme pak zatleskaly a zazpívaly díky) a další dvojice (včetně naší maestry) obsluhovala u stolů. Jedlo se a povídalo dvě hodiny!

Večer pak patřil komunitě: nejprve nám sr. Livia (ta, co se podílí na TV přenosech a jinak je  šéfovou koordinace všeho apoštolátu v Itálii  - pomalu začnete znát celou moji komunituJ) přečetla pohádku – vyprávění andělů o narození Ježíše, doprovázela to projekcí ilustrací z téže knížky. A pak následovalo otvírání balíčků a četba přání. Mám pocit, že celý rok budeme jíst jen panetone, pít víno a mlsat sladkosti od Ferrera (v Albě má sídlo a naše sestry tam pořád něco reklamního či „skoroprošlého“ dostávají). Samozřejmě jsme každá také dostala dárek od superiory a nikomu nechyběla v balíčku kniha s logem paulínek či paulínů.

Na sv. Štěpána mělo být hezky a tak jsme si naplánovaly vyrazit na mši sv. do centra – Santa Maria in Trastevere a pak si prohlédnout betlémy i v okolních kostelech. Pršelo a mše sv. nebyla v obvyklém nedělním čase a tak jsme se vrátily trochu zklamaně domů. Po obědě se však udělalo krásně a my vyrazily znovu. Paráda! Protože byl svátek, hlavní třída u Colossea byla mimo dopravní provoz a tak jsme si vykračovaly pěkně uprostřed a v klidu. Kromě několika kostelů a velkých betlémů v nich, jsme Paule ukázaly fontánu di Trevi, kterou ještě neviděla, pak jsme došly na Piazza Spagna, vyfotily si velký betlém na Śpanělských schodech a k radosti Pauly jsme se rozhlédly po Římě trošku z výšky parku na Pincio  - pomalu zapadalo slunce, bylo to nádherné. Sice bez sněhu a s palmami, ale občas to může být i tak. Už za tmy jsme po světly rozzářené Via Corso (něco jako pražské Příkopy) došly až ke Kapitolu na autobus a docela unavené, ale spokojené, dorazily akorát k večeři. Večer jsme pokračovaly ve sváteční pohodě a zkoukly film Most pro Terabithii (od autorů Narnie).

Další den už byl pracovní, dodělaly jsme poslední přípravy na přijetí sr. Marieangely a skupiny devíti mladých lidí na třídenní intenzivní setkání: s Bohem, s lidmi a s workshopem,  kdy jsme skrze různá média stavěli mosty mezi Bohem a lidmi dneška (k tomu se jeste nekdy vratim).

Po té, co se přehnala „třídenní bouře“ s mládeží, uklidily jsme jejich pokoje a sál, a nastal odpočinek a dospávání probdělých nocí. Málem jsem nepostřehla, že je 31. prosince. Ale slavné Te Deum a pak komunitní adorace (adorace na přelomu letopočtu stojí u základu paulínské rodiny a tak je to vždy výjimečný okamžik) mi to výrazně připomněly. Zůstala jsem v kapli skoro do půlnoci, jen dvakrát odskočila vyzvednout smsky a domluvit se s rodiči, kdy mi zavolají.  Na půlnoc se odolnější jádro komunity – novicky a maestra nechyběly! – společně sešlo v komunitní místnosti a přípitkem a nějakou tou mňamkou jsme vstoupily do roku 2008.

 Do roku, ve kterém vstoupíme do noviciátu (24.1. večer) a tudíž ho celičký prožijeme v Římě; roku, který je spojen se sv. Pavlem, naším duchovním otcem, a roku, v jehož závěru se uskuteční i biskupská synoda o Božím Slově (výsostné téma paulínské rodiny).   

 

Pokud se už nedostanu k psaní ještě jako prenovicka, tak vás prosím o modlitbu už teď. V těchto dnech jsme si více povídaly a meditovaly o tom, co je noviciát, rovněž jsme připravily obřad vstupu a náš noviciátní program. Ve čtvrtek nám začínají exercicie… V srdci i v hlavě se mi honí různé myšlenky a pocity. Občas by se mi i chtělo říci „konec, co se tu namáhám“, ale nemohu: za tím vším chaosem, obavami a otázkami je stále pevné a jisté slovo – povolání, na které z lásky Pánovy a pro lásku k Pánu nemohu odpovědět „ne“.