Na začátku nového roku ještě ohlédnutí za tím starým

(předem se omlouvám, že je to zase dlouhé - a to mám ještě dopsaný 3. díl :-)

 

A "pár" foteček k tomu

Po našem příjezdu do Říma se pořád něco dělo a tak nebyl čas psát si poznámkyJ Proto jen „stručně“ dopíšu to, co chybělo v prvním díle mého „nekonečného seriálu z římského prostředí“.

Zcela jistě jsme se „zabydlely“ a začlenily do života prenoviciátu, komunity i života celého centra, kde žijeme. A tak krom velkých událostí (a že ty nechybí!) se střídáme u nádobí v kuchyni a při úklidu v refektáři, uklízíme si naše společné prostory (když uklízím v kapli, připadám si trošku jako Maria, která uklízela a v její blízkosti byl malý Ježíš…), střídáme se u pračky, žehlíme a přitom sledujeme zprávy v TV a občas i nějaký dobrý film…a prostě se poznáváme a oťukáváme (prvotní svatost už opadala – nyní je to o každodenním životě a opravdových vztazích mezi sebou navzájem). Občas vyrazíme i na procházku mezi památkami a nebo v přírodě, což je v Římě trochu náročnější, ale kdo hledá, najde i místa pěkná a ne tak daleko od našeho domu.

Spolu s komunitou se podílíme na dlouhodobém projektu společné četby Písma. Letos se čtou knihy s ženskou postavou. Už byla Rút a nyní končíme Judit, ještě nás čeká Ester. Nejde jen o četbu, ale společné sdílení a na konci každé etapy i jakýsi „workshop“. Pro knihu Judit jsme nejprve měly říci, jaké ženské modely nacházíme v postavě Judit. A podle toho, co jsme zdůraznily, nyní hledáme v paulínské produkci knih, časopisů, filmů… kde se toto téma objeví. Našla jsme i v naší české produkci: Žena neboli kněžství srdce. Se všemi třemi komunitami se také každý měsíc účastníme rekolekcí, na které jsou osloveni dobří biblisté a znalci sv. Pavla. Pro všechny tři komunity také čas od času přijde některá ze sester „specialistek“ povídat na určité téma. A tak jsme byly seznámeny docela podrobně o chystané synodě biskupů o Božím Slově. To jsem moc ráda, že paulínky sledují události, vzájemně se informují, modlí se za to a některé z nás se i přímo účastní těchto událostí. A jak je nám vždy zdůrazňováno: ať ta, která pracuje v tiskovém středisku Svatého stolce nebo je kápo nakladatelství či ta, která se stará o nemocné, zahradu a nebo o kuchyň – spojuje nás totéž povolání a podílíme se na našem apoštolátu společně (tohle je pro mé ego trochu tvrdé, přiznávám se, že než sedět na vrátnici, raději bych se viděla alespoň  v knihkupectví – naštěstí v těchto časech není nadbytek mladých sester a tak se mi asi hned tak nestane, že by mne po slibech poslaly do kuchyně na 24 hodin denně – ale vnitřně bych měla být připravena i na toto).

Je tu zcela běžné, že když nějaká sestra zemře (vedlejší komunita má zároveň nemocničku), tak se sejde každá komunita u její rakve a modlí se společně růženec. Bylo nám to oznámeno asi takto: „zítra večer sraz u páté koleje, spacák a růženec s sebou“. Já poprvé v životě viděla otevřenou rakev a byla v přítomnosti smrti! Říci, že se mi to líbilo, by bylo divné, ale dost to změnilo můj pohled na smrt a především na smysl života. Samotný obřad zádušní mše byl pro mne velkou slavností – opravdové doprovázení duše vstříc svému Snoubenci!

V listopadu jsme měli několik hostí: nejprve se u nás hned po našem návratu z Alby zastavila sestra z generálního domu a celý den jsme věnovaly povídání o 9. generální kapitule, která se konala v srpnu a září blízko Říma a kde komunitu z Prahy, Polska, Moskvy a Bukureště zastupovala sr. Isi, představená mé pražské komunity. V listopadu mne také navštívila kamarádka Adélka s přáteli a o pár dnů později i Václav Marisko (šéf studia ADV, spolu jsme v Klokotech natáčeli film, který mi na DVD přivezl i s fotkami a texty přednášek).

26. listopadu je velký svátek celé paulínské rodiny – „narození pro nebe“ našeho zakladatele bl. Jakuba Alberione. Jako správné prenovicky jsme se chystaly už týden dopředu: viděly jsme dokument z jeho blahořečení, něco o něm a od něj jsme si přečetly, přišly nám o něm povídat sestry, které ho pamatují, a na závěr jsme navštívily místnosti, kde žil a kde také zemřel krátce poté, co ho navštívil papež Pavel VI. O tom, jak žil prostě a kudy se ubírala jeho pozornost viz pár fotek ve fotogalerii. V den svátku se sešli zástupci z celé paulínské rodiny (v ČR jsou jen dvě větve, jinak je nás ve světě celkem 10 „rodin“) při mši svaté. Tak jsem koukala a trochu se zase seznámila s dalšími „příbuznými“.

Na mši byly – ještě v kalhotách – novicky od apostolínek. 2 týdny na to jsme jim byly na slibech. Tvoří část naší paulínské rodiny a patří k nejmladším přírůstkům. Jejich charisma je zaměřeno na péči o povolání: ne pro paulínskou rodinu, ale všeobecně pro celou církev. Jejich sliby byly moc pěkné: spousta lidiček, příbuzných, včetně z Polska, jeden biskup, mládež, s kterou jsou v kontaktu, a také další novicky, s kterými chodily do školy.  My jsme se především dívaly, jak se to děláJ

Posledního listopadu je svátek sv. Ondřeje a to znamená, že mám svátek i já (Andrea = Ondřej). V ČR v tento den neslavím, ale proč nezačít slavit podle občanského i církevního kalendáře svátky dva? Vlastně jsem díky Itálii pochopila, že mé jméno je spjato s apoštolem, který dal za Krista život (bývá znázorňován na kříži ve tvaru X). A tak mé narozeniny odkazují na evangelistu Lukáše a jmeniny na apoštola. No, mohla já jsem vstoupit někam jinam než k paulínkám?! J

Ale to už byl advent. Vstoupily jsme do něj prvními nešporami spolu s papežem v bazilice sv. Petra. Pán nás má rád, když jsme vystály frontu a chtěly vstoupit hlavní branou, odvelely nás na bok, neboť už bylo plno, a tak jsme se ocitly hned v druhé řadě od oltáře z boku. První řada  byla rezervovaná pro rodiny s dětmi a ty pak papež přišel pozdravit a tudíž jsem ho viděla ze vzdálenosti 30 cm (čas na nějaké pocity nebyl). Tímto jsem si „papeže odškrtla“ a mohu dál klidně žít v Římě, aniž bych se sháněla, kde zrovna je (větší radost mi například udělala odpověď na vánoční přání od Mons. Renata Boccarda – ten, co byl bo boku Jana Pavla II. při SDM).

Adventní doba byla však plná i na knižní události: První byla akce „knihy zadarmíčko“. Ještě v Albě jsem se dozvěděla o knihách ve skladu, které se  podle italského zákona nesmí darovat, ale musí se vyhodit, když už nejsou oficiálně v prodeji. To mé srdce nesneslo. A tak jsme oslovila pár přátel kněží, kteří umí italsky. Odpověď byla tak veliká, že nakonec to dalo více jak deset plných krabic. V adventu jsem pak knihy distribuovala adresátům, naštěstí převážnou většinu jsme (díky autu a mé maestře, že mne tam odvezla) nechala v Nepomucenu a podle zpráv se právě v těchto dnech i poslední čekatelé v Praze radují z italské literatury. Ale asi to hned tak nezopakuji, myslím, že jsem dala italské provincii trochu „zapracovat“. Sestry netušily, že mám tolik italsky mluvících přátel a že tak milují italské knihyJ

 

Další událostí byl knižní veletrh menších nakladatelství. Paulínky v Itálii nepatří mezi nejmenší ani mezi největší a tak jsme byly zastoupeny zde (pravidelně se však účastní i největšího knižního veletrhu ve Frankfurtu). Těch nakladatelství byla spousta: dvě patra, velká hala a přilehlé prostory. Dívala jsme se i po jiných katolických nakladatelstvích, abych třeba "ulovila" nějaký tip pro naše pražské nakladatelství. Co mne překvapilo, i v křesťanské Itálii se vzmáhá knižní produkce orientálních směrů, new age, magie atd. Mezi těmito různými sektami byli zastoupeni i scientologové. A mračili se na nás, neb jsme vydaly knihu (práva už jsou prodaná i do jiných zemí) autorky, která kvůli své dceři vstoupila do Scientologické církve a propracovala se dost daleko. Když se pak snažila dostat ven, nebylo to lehké. Ani ne tak proto, že by měli starost o její duši, ale spíš o její bohatství. Tato paní byla i hostem u nás v komunitě a tak nám večer vyprávěla i věci, které se v knize nenajdou (příznivci některých hereckých hvězd z USA by zaplakali). Kdo z vás náhodou umí italsky, její povídání jsme nahrála. Kniha se jmenuje: Maria Pina Gardini - I miei anni in Scientology.

Našla jsme také nakladatelství z Udine, kde je celá ediční řada věnována středoevropské literatuře a tak ze stánku na mne mrkal Václav Havel, Bohumil Hrabal a jako novinka kniha o Mileně Jesenské.

Už jsem se zase rozepsala do široka. Kdo to má číst…?! Takže pro dnešek končím, možná zítra po večeři v generálním domě přidám pokračování, které se ještě ohlédne za Adventem a Vánoci.

 

Blahopřeji tomu, kdo dočetl až sem:-)

 

PS: A jak skončí hra, kterou jsem vás minule chtěla naučit? Jednoduše: po druhém kolečku dotyčné osobě řekněte, že máte nějaké povinnosti/že jdete spát a že to třetí kolo dokončíte zítra. Vsadím se, že se ze židle zvedne – a rychle!