Přátelé i náhodní čtenáři, pokračuji opět v mých vzpomínkách, či ještě lépe: ve vzdávání díky Bohu za to, jak mne vedl a vede. Nechlubím se, nemám čím. Je to On, kdo dokáže pozvednout i z takové bídy duši, která křičí o pomoc.

Jarní rozbřesk

Pak se začalo hodně věcí měnit. Šťastný život zamilované dvojičky dostával trhliny. Byla jsem čím dál více ve škole a v divadle spolu se svými známými a tak přítel začal trávit více času mezi těmi svými. Začal chodit na house party, kouřit marihuanu a experimentovat i s dalšími drogami. Začal také koketovat s jinými dívkami (ne že já bych byla úplně vzorná, ale snažila jsem se o to). Náš vztah se rozhoupal. Sice jsme spolu stále bydleli, ale já byla totálně zoufalá. A tehdy poprvé jsem si začala hledat místo, odkud by se dalo skočit. Naštěstí odjel na půlroku do Anglie a ačkoliv se příliš neozýval, měla jsem jistou naději, že se náš vztah dá do pořádku. Dokonce jsem za ním přijela a prožili jsme pár intenzivních dnů, oba jsme však věděli, že na jejich konci bude i náš konec. A opravdu: do autobusu na zpáteční cestu jsem nasedala v slzách, zatímco on se živě bavil s děvčaty venku. Ale blížilo se léto a tak jsem i tohle přežila. I když moje procházky na Vyšehrad s obdivným pohledem na Nuselský most byly častější. Pak se v srpnu vrátil a to padla poslední naděje. Kolem něj spousta holek, vždy nějakou obdivoval, za chvilku to už zase byla jiná. A já přitom „probíhala paralelně“. Byla jsem ochotná nořit se pro pár chvilek štěstí znovu a znovu až na dno. Má závislost na tom, aby mě měl rád a nenechával mě opuštěnou, byla opravdu zničující. (dodatek z roku 2008: R., jestli to čteš i ty, tak věz, že už není v mém srdci zloba a ani výčitka vůči tobě – byla jsem to já sama, kdo si volil tento způsob života.)

Přišel podzim a sychravo. Večer brzy tma a já prožívala děsivé stavy, když jsem zůstávala sama v setmělém pokoji. Tentokrát jsem si vymyslela jiný způsob sebelikvidace (sebevražda z pohledu inkarnace nebyla to nejlepší řešeníL). Rozhodla jsem se, že se tedy alespoň naprosto fyzicky zlikviduji. A začala jsem  flámovat, pít tvrdý alkohol, platit kdekomu, jen aby se mnou aspoň někdo seděl, a seznamovat se s cizími muži a provokovat je. - Nakonec jsem si uvědomila, že musím říci NE. Dosavadnímu životu i všemu kolem. Řvala jsem potichu do vzduchu: Bože, jsi-li, pomoz, tady jsem, chyť si mě, ukaž se, udělej něco, jen mi, prosím, prosím, prosím, pomoz!

Přišlo jaro. Blížil se čas Velikonoc. Měla jsem původně jet bubnovat kamsi s těmi, kteří se považovali za potomky Keltů, ale předtím jsem docela vážně onemocněla a zatím mí přátelé už zmizeli. Hledala jsem, kde se co naskytne jiného, protože jsem tušila, že tohle jaro bude i mým jarem. Jenže pořád „nic“. Až jsem vešla do studentského kostele sv. Salvátora (a to dokonce přes můj odpor vejít tam, kam chodí všichni) a všimla si jakýchsi pozvánek. Samá pěkná slovíčka, skoro bych už vyhodila ten „nasládlý papír“, kdyby na konci nebylo pozvání na společně strávené Velikonoce do domu, kde žije skupina mladých lidí s knězem podle vzoru Svaté rodiny v Nazaretě.Ozvala jsem se na emailovou adresu a druhý den mi zavolal jakýsi člověk (ukázalo se, že jsem do telefonu koketovala s knězem, který ten dům „vedl“, ale kdo to mohl poznat, když byl tak děsně normální J), ať přijdu, že jsem zvaná (někdo naprosto neznámý mě upřímně zval - to jsem do té doby nezažila!). A já opravdu přišla a nikdo se nepodivoval, že jsem cizí. Bylo to na Zelený čtvrtek.

V pátek jsme ještě v divadle zkoušeli, ale já už byla celá nesvá a těšila se na konec zkoušky. V sobotu mě pěkně zapojili do příprav na vigilii. Když se „profláklo“, že jsem od divadla, dostala jsem za úkol divadelně pojmout všechna starozákonní čtení. A to jsem se musela začít nořit do textů, ptát se… a hlavně byla jsem plně zapojena a tvorbou jsem se dotýkala těch věcí pro mě tak tajemných. O vigilii bylo několik mladých lidí pokřtěno. Já celý obřad křtu fotila. Byla jsem jim tak blízko, že jsem nemohla nevidět jejich radost a pokoj. A to bylo přesně to, co mi už tak dlouho bolestně chybělo.

Následoval čas zcela nové „zamilovanosti“.V každé události jsem cítila Boží dotek. Jako by každý můj krok byl Jím veden. Až mě Pán přivedl před jeden kostel, do kterého mě omylem „nahnal“ místní farář. Na oltáři mě uvítal On sám v Eucharistii. Ještě ten večer jsem požádala o přípravu na křest. Chtěla jsem rozumem poznat „o čem to křesťanství tedy je“. První „lekci“ jsem dostala ještě ten den a pak pokračovala až do konce semestru, třeba i třikrát týdně.Po prázdninách jsem pokračovala, ale už ve společenství dalších mladých lidí, vesměs vysokoškoláků.

Nebyla jsem si vůbec jista, zda se opravdu chci stát „katoličkou“, ale krůček po krůčku jsem přicházela blíže k poznávání života s Bohem. Samozřejmě, že jsem stále ještě měla otázky týkající se karmy a inkarnace atd., jenže mě to pomalu přestávalo zajímat. Od adventu jsem začala  pravidelně chodit do kostela na mše svaté. To bylo pro mě dost nové - vstávat brzo ráno a do fujavice, ale má touha byla mocnější než mé „líné já“. Dlouho jsem také řešila „jak je to s eucharistií“. Začala jsem se pak za to modlit a vždy, když šli ostatní lidé k přijímání, opakovala jsem: Pane, jestli to opravdu jsi Ty, dej se mi poznat. A On se dal.

Den před křtem, o Velkém pátku, jsem propadla velkým pochybám. Cítila jsem, že nejsem dostatečně dobrá a připravená ke křtu. Zlý se opět projevil. Už jsem předtím poznala, že umí využít jakoukoliv cestu, aby odvedl duši od Boha (když mi vracel dluhy z mých nedávných esoterických výletů). Naštěstí přišel „anděl“ v podobě jedné paní, která vešla do kostela, kde jsem zůstala sama před svatostánkem a zoufale se snažila uklidnit a zaslechnout Boží hlas. Ta paní mě oslovila a přesně řekla to, co jsem potřebovala slyšet. (A jméno měla podle archanděla Michaela :-) - později jsem zjistilo, že je trochu „bláznivá“, ale v tu chvíli mi ji Pán poslal do cesty a já neměla pochyb, že mi přinesla odpověď na mé zoufání).

Ponořena do ticha zůstala jsem ještě nějaký čas v kostele a beze slov děkovala. Pak jsem vyšla ven. Bylo nádherně modro, slunce svítilo, Vltava hučela jarní vodou. Procházela jsem se po Kampě a celé mé já si zpívalo. Bylo rozhodnuto - už nic mě nemohlo odvést od touhy svěřit se do Božích rukou. Díky, můj Pane…