Přátelé,
umístila jsem pár fotografií z minulého týdne, kdy jsme jako komunita - zároveň s celou církví - prožívali velmi intenzivně slavnost Všech svatých a následně i dny modliteb za zesnulé.

(Komentáře, které jsou pod fotkami, se snaží vysvětlit, jakým způsobem se zde slavilo a jak jsem tyto dny vnímala.)

Vzpomínala jsem na to, jak jsem tyto dny prožívala dříve doma a jak je prožívají mí nevěřící přátelé. Uvědomila jsem si, že to není jen sychravým listopadovým počasím, když na nás padne "deprese" z konce života. Je v tom něco víc: tím, že 1. listopadu nevnímáme, že by byl nějaký speciální svátek (maximálně si řekneme, že to je svátek těch pár "nejsvatějších nejznámějších"), když nevidíme otevřenou bránu do nebe, když nevnímáme to úžasné společenství živých zde na zemi a svatých žijících v nebi, když v našem srdci nenachází odezvu Boží  pozvání přidat se k zástupu svatých před Božím trůnem, ... tak 2. listopadu koupíme věnec na hrob, jdeme zapálit svíčku a bez naděje stojíme nad hrobem někoho z blízkých.

Naši naději však vyznáváme každou neděli krédu, 
naší nadějí je Ježíš, kterému přeci věříme, ne?  

A je to i na nás, jak žijeme právě teď!