"Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně" (Píseň písní 7,11).

Jak slovo získává tělo aneb Jak se rodí kniha (viz take fotoalbum)

 

 

Víte jaký je rozdíl mezi gurmánskou specialitu v hotelu nejvyšší kvality a tím, co vám doma připraví mamka nebo přítelkyně/manželka...? To prvé je připraveno podle všech pravidel a postupů, za přísných hygienických podmínek, z nejdokonalejších surovin a za použití nejmodernější kuchyňské techniky (doufejme) a krom jiného i za dost peněz. To druhé má možná své nedostatky, ale je to připraveno s láskou, s myšlenkou na toho, kdo to bude jíst...

Tohle mne napadlo, když jsem prožila několik dnů s našima sestrama (jejich věk se přibližuje věku strojů, jež ještě používají a jež při chodu udržují pravděpodobně víc modlitbou a vlídným zacházením než čímkoliv jiným) v jejich apoštolátu. Chodila jsem pomáhat jen dopoledne a tedy žádná velká fuška, pomyslel by si jeden. Leckdy jsem to však byla já, kdo potřeboval židli, aby ho nebolely nohy a pomoc ještě druhé, aby mne nezasypaly nařezané archy, které jsem nestíhala odebírat.

Možná, že přirovnání se suprhotelem vám zní vzdáleně. Nabízím jiné: levné jídlo z fastfoodu, kde je vše namraženo a jen se přihřeje a opět ta teplá "domácí polívčička od maminky s knedlíčky". Fastfoodem tentokrát myslím knihy, jež se tisknou na východě Asie a cestou po moři se kompletují. Opravdu jejich cena je výhodná. Co však vědí o obsahu knih ti, kdo je tisknou a pracují na jejich vzniku? Vědí, když mají  v rukou Bibli, jaké nese poselství? Kéž by ano! Kolikrát jsme myslela na chudé lidi, které zajímá jen odvedené možství, aby dostali mzdu na nejzákladnější potraviny. S jakým pocitem se asi knih dotýkají? Mají svých starostí - existenciálních - více než dost. Evropa a její čtenáři jsou jen zdroji obživy. 

Zdálo se mi to nejprve divné, modlit se za hluku strojů a smradu lepidla. Pak jsem to zkusila. Nejen na začátku a na konci, tak jak to sestry dělají společně, ale i během práce. Pracují totiž ruce, hlava odpočívá. A tak jsem zapojila srdce. Každý arch, kniha, obálka se tak stává "posvěcena" modlitbou. Před Boha kladu ty, jenž vejdou do knihkupectví a budou hledat odpovědi na své otázky a trápení; ty, kteří budou číst, aby nečetli jen slova, ale aby k nim promlouval Duch svatý, aby nezískávali jen pouhé informace z teologie, ale aby poznávali Ježíše....

V Praze knihy netiskneme, ale když nám je přivezou z tiskárny, tak vždy jeden výtisk dáme do kaple a modlíme se za ty, kteří právě tuto knihu budou číst.


Posvětit se a vést duše ke spáse. ...Kdo má duši apoštola? Ten, jehož duše je zapálena: láskou k Bohu a k bližnímu... a žije apoštolátem modlitby, příkladu a sdělovacích prostředků jsou slova našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona, když upřesňuje, čím mají paulínky být.


foto

Sdílet

Komentáře

Hwest "V Praze knihy netiskneme, ale když nám je přivezou z tiskárny, tak vždy jeden výtisk dáme do kaple a modlíme se za ty, kteří právě tuto knihu budou číst."

- To je hezké :). To jsem ani nevěděl. Děláte to i u "cizích" knih, které prodáváte?

Hej, ale stejně. To je fakt dobrý :).

Neposeda Milý Marku (a nejen ty), "cizí" knížky do kaple fakt nenosíme, to bychom si tam brzy mohly otevřít druhé knihkupectví, ale pečlivě si je projdem a pak, když někdo přijde a hledá konkrétní knihu a nebo naopak vůbec netuší, kde hledat radu na to, co ho trápí či o co se zajímá, tak se srdcem otevřeným mu nabídneme i "cizí" knihu. Bez problému:-) Ony zas tak cizí nejsou: knihy jsou buď dobré a nebo špatné. My se modlíme za to, ať kdokoli a kdekoli vydává knihy dobré, knihy, které čtenáři napomohou stát se více člověkem a Božím stvořením. PS: díky za reakci a přijď se někdy do kaple podívat:-)))

annina Dík! Já se díky tvým blogům ve vzpomínkách vracím ke svému pobytu v Albě. A když to čtu, tak mám ten stejný pocit, jako když poslouchá dobrá muzika. Takový ten pocit posvátna a zároveň nadšení, až člověku z toho leze mráz po zádech.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio