Následující článek vznikl jako úvodník pro jedno z čísel Kroměřízku, novin Celostátního setkání animátorů v Kroměříži. Setkání skončilo, za pár hodin s několika dívkami vyrazím na Boží Dar na malou paulínskou jízdu. Až se pak vrátím, kromě běžných povinností v redakci, knihkupectví a v komunitě, napne se má pozornost i modlitby na chystané říjnové misie v mém rodném městě. Událost, o které píši v článku, se velmi pravděpodobně během misií přihodí několikrát – zase budu stát u stánku a jistě nejeden člověk přistoupí s otázkou… V Liberci však nebudu moci ukázat kolem sebe. V onu chvíli jen na sebe… Už teď Pána prosím (a o přímluvu žádám i tebe, čtenáři), aby se oslavil na takovém „nic“ jako jsem já, která rozhodně nemám odpovědi na všechny otázky. A až misie skončí, aby přeci jen začal hledat i na tvářích těch druhých, zda snad i oni nejsou křesťané (přeci jen v Liberci jich není zas až tak málo, jen to nemají nalepeno na nějakém zvláštním štítku přímo na čele).

Být knihou Kristovou
Během oběda jsem stála u našeho stánku s knihami a tu se u stolku zastavil starší pán. S úsměvem, který nenaznačoval provokaci, se mne zeptal: „ Řekněte mi, v které knize najdu, proč bych měl v toho vašeho boha věřit?“ Nadechla jsem se a poprosila Ducha svatého o pomoc. Pak jsem se rozhlédla po našich knihách a zjistila jsem, že s sebou nemám nic, co bych mohla nabídnout.  Zahleděla jsem se na stolek s knihami naproti doufajíc, že snad tam zahlédnu titul, který bych mu mohla doporučit. Taky nic! Zaskočeně se rozhlížím dál okolo sebe… A v tom mi to došlo: „Čtěte ve tvářích těchto mladých lidí. Tam můžete „mezi řádky“ zahlédnout odpověď. Ten náš bůh je Bohem živým, Bohem vztahu. Kdo s ním skutečně žije, vyzařuje odpověď na vaši otázku!“ Pán se podivil, ale stále trval na nějaké knize. Podala jsem mu tedy evangelium a požádala ho, aby při četbě svou otázku opakoval tomu, po kom se ptá. Vždyť dar je víra a tak i kdyby přečetl všechny knihy ze zámecké knihovny, může mnoho vědět, ale přitom nepoznat toho Jediného. Při večerní mši jsem ho pak symbolicky vložila na paténu, aby Pán proměnil i jeho tázající srdce.
A vás prosím, buďte otevřenou knihou, nechejte do sebe Boha psát a nechejte v sobě i číst druhé. Takovou knihu totiž nikdy v naší redakci nenapíšeme a ani ji nemáme kde objednat! Ale jak říká sv. Pavel: „Je to očividné, že jste Kristovou knihou. Není však napsána inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (srov. 2 Kor 3,3).

S díky a v důvěře sestra Andrea, Dcera sv. Pavla

 

 

 

Myslím, že závěrečná slova otce Vítka z CSA se k tomuto článku docela hodí.