Z Andrejčina deníčku

Nikdo – ani Bůh –

se nemůže rozhodnout místo nás

Minule nás Mariangela dovedla až k „objevu“ Božího hlasu v jejím životě: „Byl to Bůh. Ten hlas, ten hlas v mém srdci, ta nezastavitelná a nepředvídatelná láska, to byl jeho hlas – hlas, který mě od toho dne už neopustil.“ To jí bylo 15 let a otázkou, kudy jít dál, ukončila první část svého svědectví: „Jak se ví, každá cesta dovede jednou člověka na křižovatku, a ani má cesta nebyla výjimkou. Bůh ano, ale kam až?“ Za ten týden nám z dívky (pro ty, co ještě nečetli link na první část svědectví) vyrostla slečna Mariangela…

Bylo mi již 17 let, a jak je to v každém věku, lásce neporučíš. Zamilovala jsem se, cítila jsem se fajn, byla jsem šťastná a toužila jsem milovat a být milovaná jako Mariangela. Srdce tlouklo, tak proč za ním nejít? A proto jsem jednoho večera ve své obvyklé večerní pětiminutovce Bohu řekla: „Jestli je pravda, že respektuješ naši svobodu, tak odejdi z mého života. Nech mě svobodně a v klidu prožívat můj život, nech mě milovat, koho chci. Jdi pryč i s těmi svými divnými nápady.“ A byla to pravda! Bůh respektuje svobodu. Odešel z mého života. Nechal mě skutečně svobodnou, abych si vybrala cokoliv.

Čas plynul a ačkoliv potenciální osobní uspokojení vzrůstalo, mizela mi jediná základní věc: pokoj srdce. Našla jsem lásku, která mi dávala pocítit, že jsem důležitá, ale hrozilo mi, že ztratím sama sebe. Během celé té doby jsem se snažila udržovat kontakt s řeholní sestrou, která mě již roky doprovázela, i s knězem, s nímž jsem se radila, ale nebyla jsem u toho duchem přítomna. Nebyla jsem už schopna říct pravdu ani sama sobě. Ve svém nitru jsem byla stále víc zničena a stále méně jsem dokázala zvednout zrak od země. Čím dál víc jsem se zlobila na sebe sama, na své rodiče, na celý svět. Kdo jsem já? Už ani to jsem nevěděla. Pak jsem se konečně jedné noci rozhodla znovu „otevřít dveře“. Šla jsem do svého pokoje a stejně naléhavě - jak jsem Ho kdysi požádala, aby odešel - jsem ho požádala, aby se vrátil. A On to udělal! Neprotahoval to... Konečně jsem se mohla nadechnout, konečně Bůh, konečně jsem měla odvahu přiznat si, že v mém životě je důležitý... důležitější než všichni a všechno ostatní!

Ale ne všemu byl konec. Tak jak je tomu na každé řádné cestě hledání, těžkosti nechyběly. On zde byl, to byla pravda, ale byli zde i všichni ostatní se všemi svými očekáváními. V tentýž den, kdy jsem se vydala na cestu rozlišování, zda Bůh ode mně nežádá zvláštní zasvěcení, moje máma - jako kdyby tušila nějaké ohrožení - začala pro mně vyšívat přehoz na manželskou postel. Vyšívala ho každý večer po celý rok, navzdory únavě ze všech běžných povinností, a pro mně byl každý steh jako bodnutí do srdce. Cítila jsem se jako zrádkyně. Věděla jsem, že chystám něco, co si moji rodiče nemohou ani představit a co pro ně bude nečekanou ranou pod pás.

Blížila se maturita a na každou jejich otázku o mé nejbližší budoucnosti jsem odpovídala bez náznaku pochybností: „Půjdu na univerzitu, budu studovat literaturu a filosofii. Stanu se novinářkou.“ V podstatě to byla pravda. Neměla jsem jinou touhu než věnovat celý život tomu, aby lidé mohli poznávat Boha prostřednictvím literatury, hudby, obrazů... Ale způsob, jakým jsem to měla dělat, nebyl samozřejmý, v podstatě ani pro mě ještě ne. Tehdy jsem pouze cítila, že jsem povolaná k tomu, abych uchovávala perlu, která je důležitá pro mně a pro všechny, které mi Pán dříve nebo později dá potkat. Věděla jsem, že v den, kdy se o tom zmíním nebo to jen naznačím, se rozpoutá peklo... ale věděla jsem, že Pán mě v ten den nenechá samotnou. A ten den konečně přišel. Poslední rok na střední škole byl rozhodující: měla jsem dost příležitostí, příhodných situací i možností k setkávání s řeholní sestrou a s knězem, kteří mě doprovázeli. Avšak vykonaná příprava, představy i samotná přítomnost Boha, nic nezmohly proti slzám osoby, která mi s pláčem řekla, že nemám srdce. V den, kdy moje máma dokončila onen přehoz, se mě zeptala, zda mám v plánu stát řeholní sestrou - paulínkou. Bez dlouhého rozvažování - avšak se srdcem v hrdle při pomyšlení na to, co bude následovat - jsem odpověděla: „Ano“. Nemohla jsem lhát. V té chvíli ne.

Její reakce? Představ si: slzy, hněv, odmítnutí, obviňování a ostrá výtka Bohu: „Nestačila ti Chiara (moje sestřička, která před šesti lety zemřela, když jí bylo 9 let) a teď si vezmeš také Mariangelu? Co jsi to za Boha? Kde je ta tvoje dobrota? Vzal si nám všechno a teď si bereš i ji! - Moje matka se mnou od toho dne po dost dlouhou dobu nepromluvila. Jediné, co mi dokázala říci, bylo: „Kdybys nás měla opravdu ráda, tak bys nikam nešla.“ A všichni ostatní ji dávali za pravdu: „Nemáš srdce. Bez tebe bude dům a jejich život mrtvý, nemyslíš?!“ Myslela jsem! Dnem i nocí, bez přestání s pláčem v srdci. Nevěděla jsem, nechápala jsem a Bůh mlčel... Právě tehdy, když jsem potřebovala znovu pocítit to, co v ten den, když jsem Ho potkala poprvé.

Ale teď, s odstupem času, mi to je jasné. V rozhodnutích musíme být sami, protože nikdo – ani Bůh – se nemůže rozhodnout místo nás. To je cena skutečné slobody. Věděla jsem, že moje odpověď měla smysl pouze v důvěře, ve víře, aniž bych viděla, v snění o budoucnosti, v níž se nedalo zahlédnout nic, ani jen náznak.

A tak ještě jednou, zrovna když jsem se právě rozhodla, že budu poslouchat své srdce, své rodiče a svou křehkost, dříve než jsem všechno hodila do žita, na chvilku jsem se vrátila k Němu a řekla jem Mu: „Teď promluv, Pane. To, co teď řekneš, to bude můj život.“ A otevřela jsem knížečku evangelia, kterou jsem dostala na závěr onoho tábora ve svých 15 letech. Neuvěřitelné: „Jdi, prodej všechno, pak přijď a následuj mě.“ To byla jeho slova. „Ne, Pane, to bude asi náhoda, to po mně nemůžeš chtít, teď ne!“, byla moje reakce. Zavřela jsem a otevřela knihu podruhé: „Kdo nemá v nenávisti svého otce a svou matku, nemůže být mým učedníkem.“ Ještě náročnější…. Tak jsem znovu zavřela a otevřela potřetí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, nemůže být mým učedníkem.“ Tak dost... vzdala jsem se. Cesta, po níž budu kráčet s Ním, na níž budu s Ním, to je moje cesta, to je můj život.

Dva měsíce poté, na konci léta 1995, jsem požádala o vstup k Dcerám sv. Pavla a tam se začal další příběh... příběh, který stále pokračuje mezi Magnificatem a Miserere, mezi milostí a hříchem, věrností a ztrácením odvahy. Ale vím, že můj Pán v mém životě staví obdivuhodné světelné dráhy.

Jestli chcete vědět něco o mých rodičích, tak jen toto: Krátce po mém vstupu do kongregace se můj duchovní průvodce stal jejich duchovním otcem. Vydali se na úžasnou cestu víry. Krátce před svou smrtí (přibližně před dvěma lety) moje máma napsala: „Určitě jako každý jiný i já mám anděla strážného, ale cítím se výjimečná, protože mně dal dobrý Bůh dva: jeden je v nebi, tím je moje dcerka Chiara a ten druhý je na zemi, a to je Mariangela.“ (pozn. Neposedy: já osobně jsem Mariangelu poznala právě v době, kdy odjížděla domů doprovázet umírající maminku a viděla jsem její velkou důvěru v dobrého Pána i přijetí matčiny smrti. Když se vrátila do komunity, byla vážná, ale stále se stejným zápalem v srdci a úsměvem pro druhé – v mých těžkých dnech postulátu mi nakonec ona, zcela nevědomky, dodávala naději a kuráž. Občas za námi přijížděl i její tatínek a strávil s námi i první Vánoce bez manželky. Řekl: dal jsem dceru Bohu, ale ve vaší komunitě/kongregaci jsem jich získal o mnoho víc!“)

Dnes mám 32 let. Jsem sestra paulínka, šťastná, naplněná, vtažena do příběhu všech těch, které mě Bůh volá každý den milovat. Nemůžu říct kolika a jakých Božích zázraků jsem se v životě dočkala, ale můžu říct, že jeho příslib se v plnosti uskutečnil pro mě i pro lidi, kteří kvůli mně trpěli: „Řekni mi pouhé ANO, a dám ti plnost radosti.“

Sr. Mariangela Tassielli, Figlia di san Paolo

Foto ze zářijové pouti od Montyho

Velké díky za pomoc s překladem mé pražské spolusestře Annine

PS:
V létě jsme Mariangele jako novicky trošku pomáhaly při „táboře“ v Albě, právě tam a ve stejných dnech, jako když jí bylo 15 let. Po přečtení jejího svědectví už rozumím těm jejím narážkám a děkovné modlitbě, kterou nepřestávala pronášet.

Na začátku tábora každý z účastníků i organizátorů napsal své přání a ten, kdo si jeho lístek vybral, se za něj po celý týden modlil. Mám do teď v pokoji na „dveřích přímluv“ malý lísteček, který mi připomíná právě Mariangelu a vyzývá mne k pokračování v modlitbě za ni a za všechny, které potkává ve svém apoštolátu:

IL MIO DESIDERIO PER QUESTI GIORNI: CHE TUTTI POSSIAMO INCONTRARE DIO VERAMENTE E CONCRETAMENTE

MÉ PŘÁNÍ PRO TYTO DNY:ABYCHOM VŠICHNI SKUTEČNE A KONKRÉTNĚ POTKALI BOHA

http://cantalavita.wordpress.com: toto je odkaz na její blog. Je přístupný všem, ale ti, co umí italsky se mohou potěšit i obsahem, pro ostatní snad jen fotky, muzika a filmové reportáže či „modlitební spoty“.

Nějaká fotolaba s komentáři v češtině ze setkání, na kterých jsem se v rámci noviciátu nepatrně podílela (nebyla dělána speciálně jen o těchto setkáních, proklikej se):

Vánoční setkání 2007

Velikonoce 2008

Alba léto

Vánoční setkání 2008

Tohle je už „logo“ letošního vánočního setkání pro mládež (akorát chystáme texty na ranní modlitby na téma svatost)