Kolikátý příběh to už dnes bude?!Tolik tváří, tolik hlasů, tolik příběhů a přesto je to stále totéž volání toho, který je Láska sama a k téže lásce a radosti z ní pocházející volá další. Zažívám to já, mí přátelé, ať už kněží, zasvěcení, partneři, manželé… a v skrytu srdce tomu věří a v to doufají i ty duše, které ještě čekají… Snad doposud nevyladili dobře, snad je příliš ruchu venku i uvnitř jejich života, snad ve změti mnoha hlasů – přání a obav - je těžké rozlišit hlas tenounký a důvěřovat mu, snad to jsou skutečné poryvy větru a událostí, které přehlušily to, co se zdálo už být jasné.
Boží povolání je tajemství a já (a ani nikdo jiný) nemám žádnou chytrou odpověď a ani poučku: pokud A, tak B, jinak C (sorry, matika mi nikdy nešla – asi nemám povolání stát se učitelkou matiky
J).

 

 

Dnes chci pootevřít příběh jedné „holky z Neapolského zálivu“, jmenuje se Mariangela a já ji poznala před 3 lety a to ve velmi různých situacích života: šťastných, náročných i plných bolesti. Jenže to byla stále ona, neklála sebou jako rákos za větru okolností… Po přečtení jejího svědectví jsem pochopila na čem staví své „jistoty“, odkud bere sílu a životní radost, kam vložila svou naději a srdce.

(Poprvé také bojuji s tím, jak přeložit její úžasný sloh a barvitou italštinu – až budeš číst, představ si to vše daleko usměvavější, hravější, provokující, povzbuzující… Velmi děkuji sestře Aničce z Prahy, která mi včera večer výrazně pomohla s překladem).

 

 

Nechat promlouvat Boha

 

Existují dny v našem životě, které se nedají dobře popsat. Vyprávění o tom, co na nich bylo zvláštní a co ve mně zanechaly, nikdy nezachytí celou jejich hodnotu.

Bylo to 23. července 1991, měla jsem 15 let. Bylo ráno plné slunce a já asi tak 1300 km od rodného domu na „táboře pro mládež“ (pozn.: představ si akci typu JUMP). To místo pulsovalo životem, který mi tenkrát byl ještě úplně neznámý. Ten den byl takzvaný „den pouště“ a každý z nás byl vyzván prožít ho v tichu, aby k nám mohl promlouvat Bůh. Dokážete si to představit?!

Nechat promlouvat Boha… to se mi zdálo významnou a odvážnou provokací. Ale v reálu: jak by se to vůbec mohlo stát? Nebyla jsem tak naivní a nebo hloupá, abych věřila, že se mi zjeví jakýsi archanděl Gabriel… nevěřila bych ani jedné ze sester, i kdyby nejsympatičtější ze všech, kdyby se ke mně přiblížila, aby mi cosi sdělila, vydávajíc se za hlas Boží.

Ujišťuji vás, osobně jsem se sama sobě dost ošklivila, důvěřovala jsem si velmi málo a vůbec se mi nelíbilo, jak jsem vypadala. A seznam toho, co ještě na mě nebylo hezké, by mohl pokračovat. Ale chytrá jsem byla vždy dost a dovedla bych si to zařídit i s Pánem Bohem.

Nechat promlouvat Boha! Ta jedinečná výzva se mi zalíbila, dosud mi nikdo ani jen nepředstavil takovou možnost. Bůh z mé farnosti byl stále na kříži a nebo zavřen za dvířky svatostánku. Znala jsem jediný způsob, jak s ním mluvit: skrze písničky, které jsem zpívala se scholou. Jenže to jsem mluvila já … stále jen já…

Konečně tedy! Výzva se mi zamlouvala a já se rozhodla jít do toho. Tak tedy začnu, ale ať mě taky někdo „popostrčí“. Den předtím jsem požádala o pomoc: modlila jsem se k Marii: modlila jsem se k Marii (stále na doporučení druhých) a poprosila jsem ji, aby mi pomohla naslouchat Boží vůli, naslouchat jeho hlasu, a tomu, co on pro mne „vysnil“. Prosila jsem, abych dokázala poslouchat až do důsledků, bez vytáček.

V té době jsem nevěřila, že by můj život měl nějaký valný význam. Doma jsem pro ostatní byla „paní chytrá“, vzorná žačka, zodpovědná dívka, nesmělá, puntičkářka, jemná a útlocitná… Fasáda, pouze vnější fasáda, kterou jsem si sama vykonstruovala, abych se cítila být někým. Můj všední život, mé sny a rostoucí vzpoura proti životu, který mě rok po roce okrádal o vše, se však ozývaly stále hlasitěji. Copak by chtěl v tomto všem Bůh? Co by mi asi tak řekl? On, který mne zná lépe než já sama… Jak by mě v tom všem měl potkat?

Ten večer, který předcházel velkému dni – „dni pouště“, jsem do své krátké modlitby k Marii vložila všechny tyto myšlenky, otázky, naděje i obavy, které se ve mně prolínaly. Jaký asi bude jeho hlas? Odpustí mi všechny mé tužby, skutky a rozmary, které znám jen a já a On?

23. července
8:30. Z domku, v němž jsme během těch 10 úžasných dnů bydleli se po skupinkách odcházelo do vesničky Castagnito, kterou jsem si pak já sama pojmenovala můj Tábor.
9:30. Začalo se modlitbou a rozjímáním, pak jsme měli možnost vyzpovídat se, popovídat si s některou z přítomných sester, modlit se, psát, v samotě přemýšlet. Po dost dlouhé chvíli nejistoty jsem se rozhodla: „Půjdu ke zpovědi... odněkud přece musím začít.“ Cítila jsem se ztracená sama sobě, příliš vzdálená a těžká. Potřebovala jsem pocítit odpuštění. Slova kněze si nepamatuji, ale v mém nitru jsou ještě i dnes – jako slova vytesané do skály – živé všechny pocity, které jsem prožívala: každé slovo, vyslechnuté srdcem, nikoliv vyslovené člověkem.
Po zpovědi, zatímco jsem v zahradě čekala na kamarádku, jsem pocítila, jak mi srdce poskočilo pocitem lehkosti a zároveň plnosti. Cítila jsem se celá obklopena, obejmutá, milovaná, svobodná k letu, svobodná od sebe samé. Všechna tato slova nemohou popsat intenzitu onoho pocitu. Však jsem v té chvíli necítila nic jiného než jen úžasnou radost a blaženost jako nikdy předtím... nikdy předtím a ani nikdy potom jsem v životě nepocítila takovým zvláštním způsobem onu radost jako 23. července 1991.

Byl to Bůh. Ten hlas, ten hlas v mém srdci, ta nezastavitelná a nepředvídatelná láska, to byl jeho hlas – hlas, který mě od toho dne už neopustil (jenom jedenkrát, ale to vám povím později).

To se ví, že se z hory Tábor musí navrátit do údolí, mezi lidi, do normality, která po nás vždycky něco chce, a která nás někdy vysává až do morku kostí, takže se někdy cítíme být sami sobě cizinci. A s návratem do údolí se ozval strach, ba víc, opravdová hrůza. Co mám dělat, aby mi tu perlu, kterou jsem právě nalezla, nikdo nevyrval, neobjevil a neukradl? Jak si mám uchránit onen hlas?A pak pochybnost... Byl to opravdu jeho hlas? A jestli ano, proč promluvil právě ke mně a proč právě tak intenzivně? Kam mě to chce dovést? Měla jsem strach, strach, samý strach.

Od té chvíle jsem se vydala na svou malou a jednoduchou cestu s dvěma cíly: nedovolit, aby se na evangeliu usadilo i jen jediné zrníčko prachu, a udělat všechno pro to, aby nevyhaslo ono maličké světélko, které v mém životě Pán právě rozsvítil. Od toho dne jsem se snažila poznávat ho stále víc: abych mohla o něm vyprávět i druhým, abych mohla světu vyprávět a provolávat, že Bůh je radost, svoboda, nekonečná zdarma daná a nepodmíněná láska. Kytara, muzika, hry, náboženství pro děti, pravidelné duchovní obnovy jednou za měsíc – to všechno byly způsoby, jak jsem prožívala a sdělovala jeho přítomnost v mém životě.

Jak se ví, každá cesta dovede jednou člověka na křižovatku, a ani má cesta nebyla výjimkou. Bůh ano, ale kam až?

Zde pro dnešek končím. Nejde o reklamní trik, abych tě nalákala na pokračování další čtvrtek a dokonce ti ani na tomto příkladu nechci ukazovat, co je to „pravé adventní čekání“. Zkrátka: mám dost svých noviciátních povinností a na prvním místě je třeba je plnit.

 

 

Možná tento čas i ty můžeš naplnit tichem,
ve kterém necháš promlouvat Boha k tvému srdci…
Ne že by tě měl poslat rovnou do kláštera,
možná ti „jen“ poradí, kde všude chce skrze tebe
přinést první vánoční světlo …

 

 

 

pokracovani uz je: zde