Assisi, město pokoje
 

Je to skoro týden, co jsme se opět vydaly na cesty. Tentokrát spolu se studenty římských univerzit  už na 6. pouť univerzitní pouť, letos s mottem, jež v sobě zahrnuje Rok sv. Pavla i univerzitní prostředí mladých: Koho uctíváte, a ještě neznáte, toho já vám zvěstuji (Sk 17,23).
Před 3 lety jsme s Karinou už na takové pouti byly a tak jsme věděly, že to fakt „stojí za to“. Tentokrát jsme s sebou vzaly i maestru a také jednu dívky z naší farnosti. Od baziliky sv. Pavla za hradbami odjížděly 4 autobusy, celkem však z Říma směrem k Assisi mířilo 69 autobusů!

 

 

Assisi je městečko, které je bytostně svázáno s životem a duchovním odkazem svatého Františka (1181-1226). Obraz města tvoří růžové domy ověnčené pelargóniemi, úzké klikaté uličky s nečekanými průhledy, malá náměstí s kašnami a mnoho kostelů i památek na dobu předkřesťanskou.

I v člověku, který se k Bohu vědomě nehlásí, musí toto půvabné město vyvolat zvláštní pocit pokoje, spočinutí v náruči Sestry přírody (jak by se nebál říci sv. František). Neboť k jeho bohatství nepatří jen historický střed, ale i okolí města: oblé vysoké kopce, louky, pole a ovocné a olivové sady.
Zažila jsem Assisi při západu slunce, pod hvězdnou oblohou, za ranních červánků, nořící se z mlhy i za plného slunce. A znovu a znovu mne láká k návštěvě, k posazení se na tichém místě (nevím, jak je to možné, ale i uličky plné poutníků a turistů si zachovávají tichost) a k tiché modlitbě chval za krásu stvoření a za onoho bouřlivého mladíka, jenž se zasnoubil s Paní Chudobou a jako svatební Boží dar dostal Radost a Dobrotu.

Já pak vždy děkuji svatému Františku (a filmu Bratr slunce, sestra luna) i za mé první krůčky ke křesťanství…

 

 

 

Modlitba sv. Františka

Pane udělej ze mne

nástroj svého pokoje,

abych přinášel

lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je urážka,

jednotu, kde je nesvornost,

víru, kde je pochybnost,

pravdu, kde je blud,

naději, kde je zoufalství,

radost, kde je smutek,

světlo, kde je tma.

 

 

Ve fotoalbu trochu popisuji naši pouť, zde tě zvu k zaposlouchání se do několik málo vybraných úryvků z díla Tomáš z Celana: První život a podivuhodné činy svatého Františka z Assisi (sepsáno 1229).

Až téměř do svého 25. roku promarňoval a ztrácel svůj čas. Ba, své společníky dokonce v lehkomyslnostech překonával, druhé ponoukal ke špatným kouskům a sám byl ještě divočejší ve ztřeštěnostech. (320)
Dlouhou dobu byl sužován nemocí, jak si obyčejně zasluhuje lidská tvrdošíjnost, která se těžko přemůže jinak než tresty. Tak začal František smýšlet jinak než dosud. Když se začal uzdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima vpil do krajiny kolem. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni. (323)
Od toho dne začal pociťovat svou nepatrnost a věci, které dřív vzbuzovaly jeho nadšení a lásku, se mu nyní jevily nicotné. Nebylo to však ještě úplné a opravdové obrácení. Neoprostil se ještě od marnivosti a jho nesmyslného otroctví ze šíje ještě nesetřásl. (324)
V Assisi bydlil muž, jehož si František zvlášť vážil, protože byli stejně staří, dobří přátelé, a měli se velmi rádi. Toto všechno Františka povzbuzovalo, že si dodal odvahy, aby si s ním o svém tajemství pohovořil. … Ve skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. … Pln vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla. V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. (329)

Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný než dříve. Zaměřen na nebeské věci, zdálo se, že se o zemi vůbec nezajímá. (358)
Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: »Pán vám uděl svůj pokoj!« Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu. (359)

Jak krásný, jasný a vznešený byl v nevinnosti svého života, v prostotě svých slov, v čistotě srdce, v lásce Boží i bratrské, ve stravující poslušnosti, v prosté poddajnosti, ve svém andělském zjevu. V jednání laskavý, od přirozenosti mírný, v řeči přívětivý, v napomínání taktní, ve svěřeném mlčenlivý, když radil, moudrý, kde bylo třeba pomoci, spolehlivý, vždy laskavý. Byl radostný, měl příjemné způsoby a byl vytrvalý v modlitbě, ve všem horlivý, v předsevzetí stálý, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti, vždy stejný. Byl rychlý k odpuštění, pomalý v hněvu, svobodný v duchu, měl vynikající paměť, v rozhovorech přesně myslil. Když měl volit, byl opatrný, ve všem prostý, vůči druhým dobrotivý, při všem jemný. (464)
Byl neobyčejně výmluvným mužem radostné tváře s dobrotivým výrazem obličeje, prost zbabělosti, bez jakékoli pýchy. … A protože byl mezi pokornými nejpokornější, byl vůči všem lidem vlídný a vhodným způsobem se přizpůsoboval všem povahám. Mezi svatými byl ještě světější, mezi hříšníky jako jeden z nich.  (465)

O pravé duchovní radosti: Chvála duchovní radosti, zlo sklíčenosti
Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstem zlého ducha. … Je-li však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníkovi, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Je-li však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.« Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si »pomazání ducha i olej radosti«. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkával totiž: »Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Setrvá-li v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zbytní v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, nebude-li brzy slzami vyhlazeno.« (709)

O služebnících slova Božího: Jaký má být kazatel
Služebníky Božího slova chtěl mít ty, kdo by se věnovali studiu duchovních věcí a nebyli by zaneprázdněni jiným zaměstnáním. Říkával, že jsou velkým Králem vyvoleni k tomu, aby přikázání, která přijímají z jeho úst, předávali dále lidu. A také říkával: »Kazatel musí nejprve v modlitbě načerpat, co pak posvátnou řečí vydává ze srdce; nejprve musí rozehřát své srdce, aby nemluvil jen chladná slova.« … Učitele teologie pokládal za hodny ještě větší cti. Pro všechny dal totiž jednou napsat: »Všech teologů a těch, kdo nám přednášejí Boží slovo, musíme si velmi vážit a prokazovat jim úctu jako těm, kdo nám dávají ducha a život.«  (747)

(za text v elektronické podobě děkuji bratru Juniperovi, další knihy a taky filmy hledej např. na www.paulinky.cz) 

Další fotoalbum z františkánských místech v Itálii, které jsme během noviciátu navštívily:
La Verna a poutní místa ve spoletském údolí