Od mnoha slov lidských k jedinému Slovu života 

Protože je „třináctka“ v české kotlině neoblíbené číslo, rozhodla jsem se vás zavést 13. příběhem do Itálie, kde proti „třináctce“ nic nemají (horší by to už bylo se „sedmnáctkou“:-).

 

Svědectvích o povolání z dnešních dnů tentokrát vystřídá jedno „starší“. A jak poznáte, kdysi sice bývalo lépe a i církev byla svatější (podle některých), ale učinit opravdové rozhodnutí pro Krista a dát mu celý svůj život, to je požadavek náročný v jakékoliv době!

 

Dnes tedy příběh sestry Rosanny (text proloženě je mým komentářem či vysvětlením), který by se také mohl jmenovat „Od mnoha slov lidských k jedinému Slovu života“.

 

---

Jmenuji se Rosanna Pennasilico, pocházím z jihu Itálie, ze Salerna (50 km od Neapole). Letos jsem již oslavila 58 let života. V Praze žiji od roku 1993. 

Do kongregace jsem vstoupila ve 24 letech (to na tehdejší dobu bylo dost pozdě, první sliby jsem skládala ve 28 letech). Toto rozhodnutí, tak jako každá jiná životní volba, nebylo snadné a náhlé. Následovalo po dlouhém a „bolestivém“ rozlišování a rozhodování. Nikdy jsem si totiž nepřipouštěla, že by řeholní život byl pro mne, spíše jsem se cítila být přitahována životem v manželství.

Jako mladá jsem žila plně pro farnost a často jsem litovala, že nejsem chlapec, protože v tom případě bych zcela bez pochyb volila kněžství. Velmi jsem obdivovala kněze v naší farnosti pro jeho nasazení, pozornost k druhým, pro jeho lásku k Božímu slovu a pro katechezi. Ale život řeholnic se mi rozhodně nelíbil! Znala jsem ty z mého okolí, působily v mateřské školce či jako učitelky a nebo jako zdravotní sestry v nemocnici – jejich styl života, tak uzavřený a vzdálený životu venku (z mého tehdejšího pohledu) mě opravdu nepřitahoval.

Pak jsem začala studovat na Filosofické fakultě v Neapoli. Univerzitní studium mi zabíralo převážnou většinu času, který jsem předtím věnovala farnosti. V té době jsem se také seznámila s mladými lidmi, kteří se angažovali v „třídním boji“, neboť sedmdesátá léta se v Itálii nesla ve znamení studentských bouří. (Jestli to čte někdo, kdo si pamatuje čas komunismu, musí se otřást; kdo je naopak narozen později, nemůže chápat – stručně vysvětleno: v Západní Evropě rok 1968 měl opačný ráz než v Evropě Východní, mladí lidé se bouřili proti tradiční společnosti a hlásali revoluční myšlenky ). To mne vehnalo do krize, protože z jedné strany mi spolužáci zpochybňovali mou víru a mé nasazení ve farnosti, ale na druhou stranu jsem je obdivovala pro jejich odvahu pomáhat nejslabším a pro úsilí navrátit důstojnost nejchudším. A ikdyž idea „třídního boje“ obsahovala mnoho z marxismu (mladší, podívejte se do slovníku o co jde:-), věřila jsem, že to lze sloučit s křesťanstvím. Ale pak mne jedna událost otevřela oči…

 

Jednoho dne se mí přátelé „srazili“ s jinou skupinou mladých lidí, orientovaných však pravicově a fašisticky. Ti je zbili a část z nich zavřeli na celý den do univerzitní knihovny. Mí přátelé reagovali tak, že během noci knihovnu zapálili. To byla velikánská a nenapravitelná škoda! Byly zničeny i starodávné a krásné knihy. Po této události jsem si uvědomila, že Ježíš nikdy neučil odpovídat na násilí násilím a že by ze zla mohlo vzejít něco dobrého. A tak jsem se od této skupiny začala pomalu distancovat.

 

V tu dobu jsem začala řešit důležitou otázku: co dál v životě? Náš farář mě pozval na duchovní cvičení, dal mi také několik knih o spiritualitě a učil mne meditovat Boží slovo, zvláště nad evangelii. Také jsem poznala Dcery sv. Pavla, které organizovaly setkání pro mladé lidi v létě i během roku. Jejich spiritualita mne velmi oslovila a také apoštolát, který byl tak jiný od toho, co jsem dosud u řeholních sester viděla.Vnímala jsem, jak díky nim mé předsudky o řeholním životě začínají ztrácet „pevnou půdu pod nohama“. Jejich způsob služby Pánu mne přitahoval. Zároveň jsem se však bouřila proti tomu, že bych zanechala svůj plán života v manželství, který jsem tak dlouho považovala za jediný správný. Abych se utvrdila, že rodina je to správné místo pro mne, začala jsem se vídat s jedním chlapcem, neboť mi už delší čas projevoval náklonnost. Bylo nám spolu fajn, sdíleli jsme mnoho stejných myšlenek a představ o životě… ale zároveň jsem pokračovala navštěvovat komunitu sester. Seznámila jsem se s některými jejich postulantkami a při různých příležitostech jsem byla zvána, abych je prožila spolu s nimi.

 

Jednou jsme meditovaly nad setkáním „bohatého mladíka“ s Ježíšem. To bylo Slovo, které mne přivedlo k definitivnímu rozhodnutí. Vnímala jsem, že také mne Ježíš zve k následování, ale že i já se mu bráním (to je fakt legrační, přesně tento evangelijní úryvek „povolal“ i mne, když se četl v nedělní liturgii po exerciciích, kam jsem jela udělat „rozhodnutí“!). Ukončila jsem studia a nebylo už možné protahovat další rozhodování. Můj přítel očekával, že náš vztah nabere více na vážnosti a závaznosti, ale já si začala čím dál více uvědomovat, že ho nemiluji natolik, abych se mu v manželství odevzdala na celý život. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem zůstala na večeři u sester a úplně zapomněla na naši schůzku! A tak jsem mu řekla, že nemůžeme nadále zůstat spolu, neboť jsem přitahována jinou láskou, tou, kterou mne Pán vybízel k následování v řeholním životě mezi paulínkami.

 

Tolik let po vyřčení mého prvního „ano“ (letos je to již 30 let od slibů), vzdávám díky Pánu za jeho lásku a věrnost; za to, že mne vždy uchopil za ruku a vedl, ať už v okamžicích radostných, tak i v těch těžších; že mi vždy dával poznat, že můj život má smysl jen v Něm.

 

--- 

Jsem ráda, že jsem vám mohla tímto představit mou další spolusestru z pražské komunity. Mimochodem, nevěděla jsem, že za svého mládí měla co do činění s komunisty. Kdo by to do ní řekl!? Rosanna patří mezi první dvě sestry, které přišly do Prahy na pozvání otce kardinála „zakládat“. A zůstala až do dnes. Má za sebou 9 let služby jako představená, teď se „už jen“ věnuje práci v redakci (mnoho bezva titulů, které čtete, bylo přeloženo a vydáno na její popud, některé dokonce pod pseudonymem napsala) a ekonomické stránce komunity, nakladatelství a knihkupectví.

 

Na začátku byla pro mne trochu záhadná, chtělo to trochu času (a znalosti italštiny) „přijít jí na chuť“. Čím více se o ní a od ní dozvídám, tím více mi je vzorem: zanechala rodnou Itálii, kde byla známá, kde působila mezi mladými lidmi, které doprovázela a kde zastávala i důležité místo v provincii, a odešla do země, ve které ji jazyk dlouho nedovolil komunikovat na „úrovni“, kde nikdo nestál o to, co zná a umí, kde musela nejprve nechat padnou zrno do země a dlouho čekat na první výhonky (s trochou nadsázky se považuji za jeden z výhonků i jáJ). Jsem moc ráda, že ji znám a že je v naší komunitě.

 

Tuto úžasnou černobílou fotku jsem nedávno dostala od Montyho, který ji kdysi v minulém tisíciletí nafotil pro Katolický týdeník pro článek o „nových sestrách“ paulínkách.

 

Abych to vyvážila barevnou realitou, zde ještě jedna foto z dubna, kdy mne sestra Rosanna navštívila při příležitosti svého pobytu v Římě. Tak si představuji, zda před 15 lety usedala s podobnou lehkostí a úsměvem do letadla (nebo do vlaku?) směr Česká republika….?!