Milí přátelé, ráda bych se s vámi podělila o jeden tip na způsob, jak prožít celé období postu. Napadl mne minulý týden při nešporách, když se čte čtení z 1. listu apoštola Petra (přesněji mne trkla tato pasáž 1Pt 3,8-9a).

 

 

Petr tu vyzývá křesťany, aby byli jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní. Pak pokračuje tím, co mi přijde FAKT DOBRÝ: neodplácejte zlé za zlé, ani urážku za urážku, naopak žehnejte!   

Možná vám to přijde úplně normální, ale mě život v komunitě, a třeba i delší pobyt doma (a nebo když si vzpomenu na čas, kdy jsem studovala a pracovala), jasně ukázal, že je těžké žít s druhými a nemilovat je. Protože tam, kde není snaha o lásku, při sebemenší rozepři či nepochopení; nechtěném, ale dokonce i chtěném ublížení; při vyslovené kritice, která tne do bolavého místa; při odmítnutí pomoci… a v mnoha dalších případech, se lehce vtírá neláska, zášť, nepřejícnost, pomluva, odplata a vše další, co otravuje vzduch nejen kolem nás, ale především naše srdce.

Každý, kdo prožil bezesnou noc, kdy se převaloval a přemýšlel, proč ten druhý řekl to a ono; kdo hledal chyby na druhých, aby ulevil svému ponížení; kdo při pozdravení pokoje přehlédl toho, s kým si nechce pohledět do očí; kdo v srdci kul plány, jak druhému oplatit ublížení; kdo strávil procházku přírodou přemýšlením jen o tom, jak dát někomu blízkému najevo, že pravda není na jeho straně; kdo nechtěl odpustit, aby se nepokořil … zná tohle vězení zla, ke kterému se sami odsuzujeme.  

Musím přiznat, že jsem dlouho měla výčitky svědomí, že jako křesťanka prožívám tyto postoje a ikdyž jsem se třeba i z nich zpovídala, hned se zase vloudily. Prosila jsem Pána, ať mě jich nějakým „zázrakem“ zbaví. Neučinil tak, ale naučil mě jedné „fintě“, kterou vám navrhuji k procvičení během postu - je třeba vícero dnů k získání pozornosti vůle a k zručnosti srdce. Pak samozřejmě můžete pokračovat i dále, už téměř bez začátečnických zaváhání J.

Ta finta je jednoduchá: jakmile vás ovládne nějaká nepřející myšlenka o konkrétní osobě, berte to jako úžasnou příležitost, že vám ji Hospodin připomíná a svěřuje, abyste ji poponesli v dlaních modlitby. A tedy: žehnejte! Buďte pokorní, soucitní, milosrdní a plní bratrské lásky a přejte dotyčnému člověku jen dobro; nejste-li sami schopni to vyslovit (někdy je to fakt těžké, zvláště když nám je opravdu ublíženo), jen ho zkrátka v duchu vezměte do dlaní a pozdvihněte před Boží tvář, do Božího světla a lásky.

 

Změní to vás (váš neklid, nelásku a nečisté svědomí), vaše vztahy (vůči všem – neboť se po nějakém čase přistihnete, že jaksi zcela automaticky žehnáte/modlíte se i za ty, kdo vám neubližují a nebo za ty, které absolutně neznáte, jen sedí naproti vám v autobuse) a jak jsem tak trochu nahlédla do „boží kuchyně“, darované požehnání nikdy nekončí na smetišti, něco se změní i na tom druhém. Možná, že oči lásky si toho všimnou dříve než další lidé, kteří o naší fintě nevědí.

 

 FUNGUJE TO, jen to CHCE CVIK: trpělivost začínat každou hodinu znovu a prosit Pána, aby vás svým Duchem vedl. 

Držím palce.